Dlouhozobka svízelová - Macroglossum stellatarum

Rod: Sphingidae / Lišajovití

Autor: Linaeus, 1758

Biotop: Velmi rozšířený druh od horského pásma po nížiny, vynikající letec, častý návštěvník měst, která mu druhotně asi zastupují oblíbené vyhřáté prostředí skalnatých srázů

Živná rostlina: Svízel syřišťový, někdy ptačinec

Životní cyklus: Polyvoltinní, přezimuje kukla, na jihu (a nejspíše někdy i u nás - viz obrázek s růžovou kalinou, pořízený 18.3.2019, kdy kukly ještě čekají v zemi) i dospělci v různých přírodních i umělých úkrytech. Samice pro kladení vyhledává osluněné rostliny v úvozech cest, po stranách polí i v blízkosti různých plotů apod. Housenka je zelená, zrnitá, se dvěma bílými podélnými pruhy a na potravě sedí i ve dne. Před kuklením, kdy pobíhá někdy dosti dlouho po zemi, zhnědne a je tak méně nápadná (viz posl. 2 obr.). Nejhojnější z našich tří drobných lišajů- dlouhozobek, jejichž jméno konstatuje dlouhý sosák, který jim umožňuje sát nektar za letu ve "stoje" nad květinou. V té situaci připomínají trochu kolibříky a tato dlouhozobka, jako častá návštěvnice osázených truhlíků na balkonech venkovských i městských domů, navíc s denní aktivitou, patří asi k nejčastěji fotografovaným motýlům, jejich ž fotografie pak autoři pravidelně zasílají do redakcí časopisů a novin s dotazem, jaký "kolibřík" je navštívil. Tento způsob přijímání potravy užívá i většina ostatních lišajů, jenže až po setmění; největší evropský lišaj smrtihlav má naopak sosák velmi krátký, čtyři lišajové, ve starší nomenklatuře označovaní jako "zubokřídleci" mají ústní ústrojí úplně zakrnělé a potravu nepřijímají. Dlouhozobka svízelová má trvalou kresbu na křídlech, její dvě u nás žijící příbuzné po prvním letu většinu šupinek ztratí a připomínají potom tvarem těla, velikostí a průhlednými křídly nápadně čmeláky.

Ohrožení a ochrana: Ačkoliv luk a polních cest s porosty svízele rapidně ubylo, tento vynikající letec zatím přežívá zdá se bez větších problémů