Stužkonoska modrá - Catocala fraxini

Čeleď: Noctuidae / Můrovití

Rod: Catocalinae / Stužkonosky

Naše největší můra, známá obecně i díky básničce Petra Bezruče, obvykle ne tak vzácná, jak báseň naznačuje.

Stužkonosky jsou můry, jejichž spodní křídla mají  velmi výraznou barvu – žlutou. červenou či modrou, s nápadnou černou „stužkou“ (jen u stužkonosky modré je barevná tato páska), zatímco horní křídla nesou krycí zbarvení napodobující dokonale kůru stromů. Mají většinou i denní, či večerní aktivitu, kdy při vyrušení rychle startují z kmenů, na nichž sedí, barva spodních křídel zazáří, ale náhle zmizí, protože můry opět usednou na stromy a spodní křídla zakryjí maskovacími horními a tak se případnému nepříteli ztratí.

Autor: Linnaeus, 1758

Biotop: Nížiny i horské lesy, stromořadí, parky, lemy vodotečí

Živná rostlina: Topoly, jilm, jasan, dub, bříza aj,

Životní cyklus: Monovoltinní, přezimuje vajíčko v prasklinách kůry. Housenky jednotlivě, často na vysokých stromech, v mládí- jako u všech stužkonosek-mimořádně aktivní, pobíhají (připomínají přitom píďalky) velmi rychle a dlouho než se usadí. Dospělé jsou- také jako u stužkonosek většinou - velmi dobře maskovány kresbou, tvarem těla a řasnatým okrajem nad panožkami. Vyhledávají si odpočinkové stanoviště, většinou s hlavou u pupene, nebo odbočující větvičky, na které se po žíru vracejí. Kuklí se v řídce zapředeném listu, kuklu po krátké době pokrývá bělavý prášek.

Ohrožení a ochrana: Neohrožený druh.