Batolec červený - Aparura ilia

Rod: Nymphalidae / Babočkovití

Hojnější z našich batolců (dříve barvoměnek) je v krajině tu a tam k vidění obvykle poč. června. Samci s krásným modro- až červenofialovým leskem sají často na rozbahněných cestách a na různých zapáchajících objektech (mršiny, výkaly apod.), občas zkoušejí sát pot na lidech nezvykle žlutým sosákem. Květy batolce nelákají. Méně nápadné, hnědavé samice poletují v lesích a jejich blízkosti při hledání vhodných stromů, na jejichž listy kladou obvykle ve výši kolem 2 m bochníkovitá vajíčka.

Autor: Denis & Schiffermüller, 1775

Biotop: Okraje lesů s keříkovitými i stromovitými osikami. Samice vybírají stromy osluněné, ale kryté z jedné strany lesem, soliterní stromy obvykle ignorují. Dávají přednost osikám s velkými listy, což je při velikosti dospělých housenek účelné. Lemy potoků, lužní lesy

Živná rostlina: Topoly, především osika

Životní cyklus: Obvykle monovoltinní, přezimují malé housenky, které přečkají zimu buď na listu, jehož řapík připředou k větvičce, častěji na kmínku v místě, kde vyrůstá větvička nebo pupen (foto: šedozeleně zbarvené houseničky před zimou, červenavé po přezimování ). Přes zimu změní zelenou barvu na hnědou. Podobně jako u housenek přást. pryšcového, i u tohoto druhu jsem pozoroval, že housenka před opuštěním již suchého listu se "zrcátkem" vykousala do něj typickou chodbičku, tj. nakrmila se suchým, než se usadila u pupenu na zimu (foto).
Po zimě je housenka "seschlá"- mnohem menší a má načervenalou barvu. Potřebuje se napít a červenavou barvu si podrží, protože zatím sedí na stejnobarevných pupenech rašících listů. Po jejich vyrašení postupně zezelená a po převlečení se na list přemístí. Dlouhý pár růžků na hlavě způsobuje, že housenky vypadají jako malí hlemýždi. Housenky mají krátké panožky, jsou hlavně ve dne málo pohyblivé a podobně jako např. otakárci si vypřádají na živné rostlině cestičky. V noci ale často opouštějí místo kde na vypředeném polštářku sedí a vydávají se i na vzdálenější listy, ale k ránu se spolehlivě vracejí na svoje původní místo, kde sedí s hlavou přiklopenou růžky naplocho k listu. Housenka se od příbuzného druhu A. iris liší velmi málo-vyskytuje se na osice, ale i iris, která se nejčastěji vyskytuje na topolech a vrbách, se někdy najde na osice. Náš druh ilia má často na hlavě nápadné černé čáry na přední straně růžků a často také červenavou barvu. Iris má hlavu obvykle v dospělosti světle modrou s bílými pruhy a malými černými výstupky na růžcích. Dobré rozlišení nabízí u ilia přítomnost žlutých nápadných cípků na konci žlutých, sbíhajících se čar uprostřed hřbetu. Iris cípky nemá, čáry se jen vytratí, často s modravým pozadím - viz posl. 2 obrázky
Na listu se i kuklí, zelená kukla je přichycena kremastrem k polštářku na listu (viz detailní obrázek), je barevně dobře přizpůsobena okolí a těžko se hledá. Samci motýlů se od příbuzného druhu A. iris liší obvykle přítomností žluté a červenavé barvy (zejména častá f. clytie), ale i typická forma se dá rychle odlišit podle žlutého konce tykadel.

Ohrožení a ochrana: Druh je zatím široce rozšířen, ohrožuje ho ale mýcení osik na okrajích lesů jako plevelných stromů