G. GROSSE: Motýlové v říjnu (1937)
Před půl rokem upozornil jsem v článku „Motýlové v březnu” ( čas. Naší přírodou, 1937/2 ) na období nejčasnějšího jara, kdy laik, sedě v příjemně vytopeném pokoji, nemá tušení, že se příroda již probudila a že obzvláště smíšené lesy jsou již v tu dobu plny motýlů nejrozmanitějších druhů, a to často v překvapujícím množství.
Řekl jsem tehdy, že noční mrazy, prudké sněhové vánice, přechodný návrat zimy a s ní spojená přeměna přírody v zasněženou krajinu — že to vše těm jemným tvorům neškodí a jim nebrání ve splnění úkolu, předepsaného jim od pravěkých dob. Jaro již dávno minulo a vše, čím nás i letos potěšilo, uložili jsme pečlivě k ostatním milým vzpomínkám. A také léto nás již opustilo.
Říjen zavítal do našich krajů a s ním i podzim. Zrození — vzrůst – zrání — a pomalé usnutí v polomrtvý spánek až do nového zrození, tento věčný, zázračný a každým rokem se opakující oběh v nesmírné říši přírody blíží se pozvolna k svému konci. Příroda pomalu usíná a jen za slunných říjnových dnů se nakrátko probudí. Takové dny pak vzbuzují v nás milé vzpomínky na bujarost mládí jara a zralou vyspělost léta. Nejsem již tak vesel a pln naděje, jako tehdy před půl rokem, kdy jsem svižným krokem kráčel vstříc blížícímu se jaru. Pěšinka, tehdy tvrdá a pokrytá zamrzlými kalu zemi, je dnes kluzká. Hustá mlha leží na lukách posetých ocúny, jejichž světle fialové květy, pokropené mlhou, touží po slunci. Jako přeludy rýsují se nejasně v ranní mlze. Snad na ně příroda zapomněla Nebo že by se byly tak zpozdily? Co vůbec ještě hledají tyto pozdní děti naší květeny na šedé, unavené, ospalé louce? Myslím, že louka se s námi loučí a ty melancholické květy jsou jejím „Sbohem!”. Vystřídaly před nedávném mého „Motýla na obálce” v době, kdy se již chystal k zimnímu spánku. Připomínají mi mediální kresby a budou nám na dlouho upomínkou na letošní rozloučení s přírodou. Skoro bych byl zapomněl, proč jsem si vlastně vyšel do přírody. Ty ocúny mě trochu zdržely. A jako na zavolání mizí pozvolna hustá mlha a s ní i smutná nálada. V záři slunce třpytí se louka leskem miliard drobounkých diamantů a fialové přeludy přemění se v něžné květy, které se nyní na mne usmívají. A v pozadí louky vystupuje z mlhy listnatý háj v celé nádheře svých podzimních barev. V ranním bezvětří padají zbarvené listy pomálu k zemi. Háj svléká své pod; zimní roucho, než se uloží k zimnímu spánku. A přec je pln právě zrodivšího se života stejně jako onen háj, do kterého jsem vás zavedl v polovině března. Tehdy byl holý, šedý, nevlídný a promrzlý a zdálo se, že se ještě vůbec neprobudil ze spánku. Dnes, v tisícerých barvách odumírajícího listí, protahuje své unavené tělo a těší se na brzký dlouhý odpočinek. Nevím jistě, který z obou hájů skýtá motýláři bohatší kořist — zda ten odpočatý jarní aneb ten ospalý podzimní. Ze zkušenosti bych skoro řekl, že druhý slibuje lepší sklizeň.
Počet podzimních druhů motýlů je značný. Z jara setkáváme se hlavně s nočními motýly můrovitými, píďalkovitými a s motýly drobnými. K těmto skupinám připojí se na podzim ještě určité druhy denních motýlů a tzv. bourovců v širším slova smyslu. Z podzimních druhů přezimuje v našich krajích jen určitá část a objeví se pak znovu z jara, ovšem v počtu mnohem menším, neboť jich do té doby mnoho zahyne. Tyto přezimující druhy jsou jakýmsi pojítkem mezi druhy vysloveně podzimními a čistě jarními. Jsou li jarní druhy motýlů svou kresbou, hlavně však barvou velmi účelně přizpůsobeny šedé a hnědošedé barvě, která v tu dobu převládá v přírodě, napodobí podzimní druhy hlavně v barvě zase podzimní zbarvení listí. Většina z nich má tedy základní barvu nažloutlou, červenožlutou nebo hnědožlutou. Sedí li motýlové na kmenech, větvích, listech nebo v trávě, je jejich mimikry často přímo skvělé a jen zkušené oko je najde. Nezbývá tudíž než sbírati je ve smíšených lesích v prvé řadě opět sklepáčem, jak jsem to vylíčil v článku „Motýlové v březnu„. A take dnes je sklepáč uložen v mém batohu a těším se již na tu pernou práci.
Slunce zatím zahnalo poslední zbytky mlhy. Rozloučím se s melancholickými ocúny a dám se hned na okraji háje do práce. Není tak jednoduchá a příjemná jako z jara. Po každém úderu do kmene stromu sype se spousta zbarveného listí k zemi a je těžko postřehnout v tomto chaosu padající motýly. Tu pomáhá jen zkušenost. Kusy, které sedí na kmenu až do výše dvou metrů, spadnou jako první a neujdou našemu zraku, vše ostatní z vyšších poloh však častěji ztrácíme. Motýlové těžší nežli listí padají kolměji, jiní zas přistávají šikmým klouzavým letem anebo dokonce vůbec odletí a usadí se opět v blízkosti bud na jiném kmenu, nebo na zemi. Zkrátka, je třeba mít oči všude a pozorovat jen povšechně velké prostory, neboť jen tehdy postřehneme to neobvyklé v pohybu změti padajících listů.
Že současně sklepneme i housenky a jiný hmyz, hlavně pavouky, brouky a j., je přirozené. Prohlédneme-li častěji svůj klobouk, svrchník a batoh, najdeme na nich mnoho, co nám při klepání ušlo. Této práce čištění jsem arci vždy zproštěn, jdu-li na exkursi společně s milým přítelem. Je horlivým sběratelem a výborným znalcem všeho hmyzu, zvláště však světoznámým broučkařem a jinak ještě docentem. Klepám-li, kráčí za mnou jako vrána za oráčem a sebere pak s neobyčejnou horlivostí, rychlostí a zručností malou pincetou s mého povrchu tu drobnou havěť broučků, ploštic a jiných potvůrek (toť jeho oblíbený výraz) a nastrká ji do lahvičky. A při tom „ohledání“ nesmím se hnout s místa, dokud není vše do poslední potvůrky se mně sebráno. Rád mu vyhovím, neboť nahlížím, že ty potvůrky mohou být velmi zajímavé, a po dvou až třech úderech do kmenů podrobím se vždy znovu a ochotně mukám v „očistci”. Můj přítel tvrdí, že jsem ,,výbornou lokalitou” a že jsou to samé „lepší věci”, které na mně najde. Musím mu to věřit, neboť tu havěť neznám. Zdá se, že můj sklepáč v mladším porostu se lépe osvědčuje, nežli ty chytrácké vymoženosti mých kolegů broučkařů.
Po ranní mlze, jako dnes, je klepáni dosti nepříjemné, neboť po každém úderu jsem zasypán nejen listím, nýbrž i sprchou kapek, takže jsem za krátkou dobu důkladně promočen. Později, blíží li se již Dušičky a je-li v tu dobu deštivé počasí, je klepání krajně nepříjemné. Listí padá sice méně, za to však více vody. Ale to vše nesmí překážet horlivému sběrateli, chce-li poznat podzimní motýlí faunu svého kraje. V mnohých i větších sbírkách vidíme často velké mezery právě v rodech nejčasnějších a nejpozdějších dětí našich krajů. Neznalost a někdy i pohodlí jsou příčinou těchto mezer. Dnes vám přináším jen skromný výběr podzimních druhů motýlů a doplním jej příště, kdy se s lesem rozloučíme. S dubů sklepneme jednu z našich nejhezčích můr, běloskvrnku zelenavou (Dichonia aprilina L.). Její krásně zelená přední křídla jsou pokryta četnými černými skvrnami. Za dne sedí zásadně na kůře dubů porostlé lišejníkem a je pak skvěle chráněna. Linnéův latinský název Dichonia aprilina stejně jako původní český název „běloskvrnka dubnová” a německé jméno „Aprileule” nikterak neodpovídá době jejího výskytu. Proto ji Joukl přejmenoval na běloskvrnku zelenavou. S dubů sklepneme častěji též běloskvrnku hlohovou (Miselia oxyocanthe L.), dále typický podzimní druh Brachionycha sphinx Hufn. , z píďalek brkorožce dubového (Himera pennaria L.) a zubočárníka lipového (Larentia sikrata Hufn.). Máme-li štěstí, spadne nám i bourovec hlohový (Trichiura crataegi L.), který po dopadu k zemi sebou hází, čímž se prozradí v chumelenici dopadajícího listí.
S osik sklepneme někdy bourovce topolového (Poecilocampa populi L.). Tento druh najdeme však častěji i za dne poblíž různých svítilen stejně jako modrohlávka ovocného (Diloba caeruleocephala L.) a hřbetozubce javorového (Ptilophora plumigera Esp.). K světlu přiletí večer někdy dosti vzácný bourovec korový (Eriogaster rimicola Hb.) a v některých krajích, na př. u Karlových Varů, velmi vzácný druh můrek Dasypolia templi Thnb. Všechny dosud uvedené druhy jsou noční motýlové.
Blíží se již poledne a slunce svítí vesele, jako by nebyl ještě říjen. Vyjdu z lesa k blízkým opuštěným lomům, obklopeným pastvinami s porostem jalovců. Usadím se na kopečku na okraji lesa, abych si po dlouhém klepání odpočinul a narychlo něco snědl. Při tom si ty opuštěné lomy trochu „obkouknu”. Vždyť mám své zkušenosti. Sluníčko, i když stojí již níže, příjemně hřeje a je mi tedy pěkně. Pojídám, ale nevím co, neboť starý sběratel má ve zvyku stále pozorovat. Má oči všude. Tak jako automaticky dýcháme, aniž o tom víme, stejně automaticky pozoruje sběratel. Jeho oko pracuje úplně neodvisle od jakékoliv činnosti duševní nebo fysické. Vyprahlé, suché svahy lomů a ubohé pastviny kolem nich vypadají sice málo slibně, přesto je však na nich i v této pozdní roční době soustředěno tolik hmyzího života, že jsme s počátku překvapeni. Jsou vůbec výbornými lokalitami.
Na okraji lesa patruluje nám již známý tulák, žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni L.). Poletuje již déle než dva měsíce a dosud se ještě neusadil trvale k zimnímu spánku. Setkáme se s ním opět z jara na témže místě — anebo take v nějaké redakci! A jsou zde ještě jiní denní motýlové. Pode mnou na svahu lomu vyhřívá se na sluníčku modrásek. Sedí na holé zemi, má roztažená křidélka a otáčí se na místě jako nějaká starší dáma, která chce na sebe upozornit okolí. Je to sice náhodou také samička, ale její úmysl je zcela přirozený. Otáčejíc se na místě hledá onu polohu, v které její křidélka zachytí nejvíc hřejivých paprsků. Je jedna z těch nejposlednějších a podle toho, chudinka, také vypadá. Její křidélka jsou úplně odřená a roztrhaná a skoro čtvrtina z nich chybí, ale je při tom veselá a neobyčejně spokojená a je na ni vidět radost ze života. Vždyť i lidé rádi zapomínají na své stáří a tělesné nedostatky. Tu a tam oživuje i některý opozdilý a stejně ubohý bělásek chudou pastvinu. Blízko mne sluní se v trávě vyrostlá chlupatá housenka bourovce ostružiníkového (Macrothylacia rubi L.). Chce si nabrat ještě trochu toho tepla, nežli si někde pod kamenem spřede své zimní lůžko. Trochu mě překvapuje samička otakárka feniklového (Papilio machaon L.), která zde ještě poletuje a klade svá vajíčka na divoký kmín. Pochází z částečné třetí generace svého druhu. Namáhá se zbytečně, neboť její potomstvo již nedoroste pro nedostatek času a potravy. To však nevadí, neboť zachování druhu je dostatečně zajištěno přezimujícími kuklami předešlých generací. A konečně spatřím i to, k vůli čemu jsem si vlastně zašel do lomů. Prudkým třepetavým letem přibližuje se sytě oranžová skvrna, náhle zabrzdiv letu a usadí se na nějakém opozdilém kvítku. Je to úplně čerstvý sameček žluťáska čilimníkového (Colias edusa F.). I on pochází z třetí generace, která se v našich krajích objeví jen v letech , se zvlášť příznivým počasím. Za nedlouho přidruží se k němu další samečkové, chvilku se honí a opět se rozletí. A také čerstvé, panenské a mnohem hezčí samičky přijdou na dostaveníčko. Jsou stejně sytě oranžově zbarvené jako samci. Letí trochu pomaleji, neboť jsou zatěžkány vajíčky. Někdy mezi samičkami spatříme i vzácnější bíle žlutou odrůdu, ab. helice Hb. Tato je podobně zbarvená jako samička žluťáska čičorečkového (Colias hyale L.). Oba blízce příbuzné druhy oživují dnes společně jinak pustý kraj.
Rozdíl ve zbarvení samiček žluťáska čilimníkového a jejich odrůdy ab. helice je velmi značný a je přibližně tentýž, jako mezi sytě zbarvenou pomerančovou kůrou a pod touto ležící světlou kůží. Ptáme se, jaký účel má tato nápadná a konstantní dvojtvárnost samiček. Podle jedné teorie napodobí světlé odrůdy samiček žluťáska čilimníkového skoro stejně zbarvené samičky žluťáska čičorečkového, aby klamaly a přilákaly samce těchto a tím obnovily krev vlastního druhu. Tato teorie, která předpokládá úmysl zameziti zhoubnou degeneraci, není dosud ničím doložena. Osobně přikloňuji se k teorii druhé, která vysvětluje dvojtvárnost takto: samičky byly původně všechny bledě žluté, jako nynější odrůda. Časem nastala však změna ve zbarvení samiček, které se stále přibližovalo zbarvení samců, až se s tímto úplně shodovalo. Tento proces je skoro skončen, neboť převážná většina samiček je již stejně zbarvena jako samci a světlé odrůdy představují jen čistě atavistické zjevy.
S dvojtvárností samiček a s jejich tendencí, nabýti stejného základního zbarvení jako samci, setkáváme se nejen u četných druhů žluťásků, nýbrž i u jiných rodů, hlavně denních motýlů. Samičky modrásků mají obyčejně tmavohnědou základní barvu. U těchto odpadá tedy úmysl napodobiti samičky blízce příbuzných druhů. Přesto setkáváme se také u nich s jakousi dvojtvárností. Určité, i když zatím jen malé procento samiček projevuje rovněž tendenci nabýti modrého zbarvení svých samců. Stupeň tohoto samčího zbarvení kolísá od jemného modrého poprášení předních křídel až do sytě modrého zbarvení všech křídel. Druhá teorie o dvojtvárností samiček, která popírá úmyslné napodobení jiných příbuzných samiček (tedy účelné mimikry), má mnoho pro sebe. Podle ní byla by přeměna samiček pokročila u žluťásků již velmi daleko, kdežto u modrásků byla by teprve v začátcích. O této otázce zmínil jsem se již v předešlém článku o vodním motýlu.
Skoro až do západu slunce toulám se v těch opuštěných lomech a na cestě k nádraží sklepnu holí s jalovců na okraji pastviny ještě několik zubočárníků jalovcových (Larentia juniperata L.). Neloučím se s lesem, neboť se tam vypravíme společně ještě někdy koncem října. Bude to naše poslední vycházka v tomto roce a uvidíte, že toho ještě hodně najdeme.
Říjnový slunný den pomalu zhasíná. V blízké vesničce zvoní se na klekání a s polí přináší větřík slabý kouř ohníčků. I já jsem kdysi jako kluk rozdělával ohníček a pekl v něm brambory. Nevím ani, co bych dal dnes za to mládí a ty propečené brambory! A jistě take mnohý z vás!