1. Chytání a napínání motýlův.
V květnu, někdy již ku konci dubna, počínají se moli objevovati. Motýlové denní poletují teprv později na jaře a v létě, ještě později vyvinují se motýlové noční a večerní. Moly můžeme chytati po celý rok, vyjma zimu, denní nejvíce v květnu, červnu a červenci, noční a večerní v červenci, srpnu a září.
K chytání motýlův slouží síťka (Netz) tj. vak ze silnějšího floru (pavučníku) neb gáze, kterýž jest 18—20″ dlouhý a 10—12″ široký. Kraj jest olemován tkanicí a tato se přišije na drát asi 1 1/2′“ silný, do kruhu ohnutý, mající týž průměr jako síťka. Ku chytání motýlů, sedících nízko na zemi nehodí se sítka s drátem do kruhu zahnutým, poněvadž kruh nepřilehne k zemi, když chceme motýla do síťky zachytiti a protož k tomuto účeli mívá sítka podobu rybářské vrše, drát jest totiž na jedné straně rovný a touto stranou přilehne těsně k zemi. Na drátu jest železný čípek, kterým se připevní na hůl, nejvýše 5′ dlouhou. Sedí-li motýl na květu, přiklopíme naň se strany pravicí sítku velmi rychle, aby nám nemohl ulítnouti a vyzdvihneme levicí ihned síťku do výšky.
Motýl, chtěje z vězení vyváznouti, vletí výše do síťky, načež se síťka obrátí a rukou zouží, aby byl motýl přinucen křídla složití, což když se stalo, smáčkneme mu palcem a ukazováčkem volně prsa, vyjmeme jej ze síťky a propíchnuvše jej špendlíkem přiměřeně silným právě u prostřed mezi předními křídly, zapíchneme pak špendlík i s motýlem do krabičky z lepenky zhotovené a korkovým dnem opatřené, kterou (jakož i špendlíky ve zvláštním polštářku napíchané) k tomu cíli s sebou jsme byli vzali. Nejpřiměřenější čas ku chytáni motýlův jsou jasné a tiché dny od deváté hodiny ranní do třetí hodiny odpolední. Hojné kořisti poskytnou nám hlavně lesní mýtě, květnaté lučiny obklopené lesy, zahradami, poli a vinicemi. Mnohé motýly nalezneme však pouze na silnicích a cestách, na zdích a na plotech. Ve dne nachytáme však pouze motýlův denních, motýly večerní a noční musíme bud u večer bud za jasné noci chytati aneb ve dne ve skrýších jejich, jmenovitě na starých, o samotě stojících stromech, v rozsedlinách skalních, v starých zdích, pod mosty a na jiných podobných místech vyhledávati. Mnozí z nich milují světlo a přiletují otevřenými okny večer a v noci do osvětlené světnice, kdež se jich snadně zmocniti můžeme. Někteří poletují i ve dne a mohou se tudíž i za dne chytati. Nejsnáze si je však opatříme, vychováme-li je z vaječek, housenek a pup.
Chycené aneb z pup doma vyvinuté motýly musíme pak nejprvé usmrtiti. Někteří sběratelé usmrcují motýly parou z vařící vody vystupující, čímž však křídla ochabují a se zohybají, tak že pak někdy bývá nemožno jich řádně napnouti. Jiní radí k tomu cíli páry sirné, kterými však často nejkrásnější barvy křídel se pokazí. Mnozí usmrcují motýly rozpalujíce špendlík, na němž motýl napíchnut, v plameni svíčky, což vsak jest zbytečné trýzněni motýla, neboť máme jiných prostředkův, kterými jej můžeme okamžitě usmrtiti. Malé motýly mohli bychom usmrtiti snadně smáčknutím prsou, což však není radno, neboť jest tělo jejich tak outlé, že bychom je i lehounkým smáčknutím zcela rozdrtiti mohli. Takové malé motýly dáme tudíž živé do lahvičky a vpustíme pak malým otvorem v zátce ponechaným do vnitř trochu páry sirné (ze zapálené sirky) neb kouře tabákového a přikryjeme pak otvor. Nejdéle za půl minuty jest motýl mrtev. Motýly prostřední velikosti (jako jsou ku př. všickni motýlové denní) usmrtíme nejsnáze a okamžitě mokem z tabáku, který v mokváčku (Wassersack) dýmek se usazuje a jejž můžeme v lahvičce sobě nashromážditi a při výletech s sebou bráti. Do korkové zátky té lahvičky vpíchne se silná jehla tak, aby špička její byla vždy v moku ponořena. Vytáhneme-li pak zátku i s jehlou v ní vězící, zůstane na špičce jehly vždy kapka moku. Motýlovi stiskneme pak palcem a ukazováčkem levice prsa, aby složil křídla, do prsou vpíchneme mu jehlu a jak mile tabákový mok u vnitř se octnul, jest motýl mrtev. Velicí motýlové, jichž není možno usmrtiti mokem tabákovým, usmrcují se jedem silnějším, totiž cyanidem draselnatým (Cyankalium), rozpuštěným ve vodě. Jed ten musíme však bedlivě uschovávati, abychom všelikému neštěstí zabránili.
Někteří motýlové jsou tak čilí, že jich není možno ani prsty uchopiti, poněvadž by rychlým pohybováním sobě šupiny z křídel otřeli; takové musíme nejprvé omráčiti, přiklopíme je totiž sklenicí a podstrčíme pod sklenici kousek lepenky na kterou jsme nakapali trochu tresti (Schwefelaether [octový éter]), jejímž výparem motýl za několik okamžiků tak jest omámen, že upadne, bez pohybu ležeti zůstane a pak snadně usmrtiti se může.
Usmrcení motýlové pak se napínají, k čemuž potřebí napínadla, úzkých proužkův hladkého papíru, špendlíkův a jehly
s teninkou špičkou a dřevěnou rukojetí. Napínadlo (Spannbrettchen) jest prkénko z dříví lípového, 12—18 palců dlouhé a asi 6 čárek vysoké. U prostřed prkénka rovnoběžně s podélnými kraji jeho udělá se žlábek tak široký a hluboký, aby se do něho tělo motýla vložiti mohlo tak, aby křídla vedle žlábku na rovné plochy prkénka přiléhala. Poněvadž jest velikost motýlův rozličná, musíme míti napínadel vlče a sice nejméně trojí velikosti, totiž: pro nejmenší motýly budiž napínadlo 2″ široké, žlábek 1 1/2 — 1″‚ široký a 3/4″‚ hluboký; pro motýly prostřední velikosti budiž napínadlo 3″ široké, žlábek 1 1/2 —2″‚ široký a 1 1/2′“ hluboký; pro motýly největší musí býti napínadlo 5“ široké, žlábek 1 1/2— 5′“ široký a 2′“ hluboký. Napínadla buď mají nožky jako stoleček, bud upevněn na vrchu v nich kroužek, aby se mohla na stěnu zavěsiti. Motýl špendlíkem probodnutý vpíchne se do žlábku tělem tak hluboko, až křídla zcela vodorovně na prkénko s obou stran přiléhají; pak připneme špendlíkem proužku papíru na hořejším konci a položíme ji přes pravá křídla tak, aby proužka, byla rovnoběžná s tělem motýla a blízko těla. Na to vbodneme jehlu s dřevěnou rukojetí do prostřed předního křídla, pozdvihneme proužku papíru na volném konci a napneme křídlo tak, jak je má motýl v letu rozepnuté, * pak rozepneme týmž spůsobem též křídlo zadní a proužku papíru napneme tak, aby na křídla pevně přilehla, načež ji i druhým koncem špendlíkem připevníme. Týmž způsobem se rozepnou i obě levá křídla, pak srovnáme nohy, sesáček a tykadla. Prvý pár noh a tykadla obrátí se do předu, načež prohledneme ještě jednou celého motýla a kde čeho potřeba, poopravíme. Někteří motýlové bývají po rubu křídel krásněji zbarveni než na líci, takové propíchneme prsy z dola, aby byli spodní stranou obráceni vzhůru a rozpínáme je tak, jak výše uvedeno. Nohy musí se pak lépe urovnati. Máme-li dva aneb více motýlův téhož druhu, bude nejlépe obrátiti jednoho svrchní, druhého spodní stranou vzhůru. Motýl rozepnutý přikryje se papírem, aby se nezaprášil a dá se na místo, kdež dobře uschne; nikoliv však na slunce, kdež by barvy vybledly a prkénko horkem bortiti se mohlo. —
Menší motýly můžeme s napínadlem na zeď pověsiti, vetší, kteří mají těžké tělo, musíme položití, neboť by se tíží svou zvážili. Za týden, někdy teprv za dva i tři týdny jest motýl již doMotýlové, mající tělo silné, tučné, musí se před napínáním vycpati, aby tuk z těla se ronící motýla nezkazil. K tomu cíli rozřízne se tělo z dola ostrým nožíkem, vnitřnosti vyjmou se malým proštěpcem (pincettou), dutina vysuší se kousky bavlnky a vycpe se bavlnkou.
2. Sbírání vaječek, housenek a pup, připravování jich pro sbírku a odchovávání motýlův z nich.
Vaječka, housenky a pupy můžeme sbírati po celý rok, vyjma nejtužší zimu. Vaječka nalezneme na letorostích stromů a keřů i na listech upevněná, též ve štěrbinách kůry uložená. Vaječka denních. motýlův nalezneme nejčastěji na rostlině, na které jsme krátce před tím viděli motýla seděti. Často kladou samičky vaječka do krabičky, do které jsme je uzavřeli. Chceme li z vaječek odchovatí housenky, položíme je i s listy neb letorosťmi, na kterých jsme je nalezli, do krabice, která jest nahoře síťkou pokryta a dáme krabici na místo světlé, vzduchu přístupné, ne příliš horké. Musíme pak často na ně dohlížeti a housenky z nich vylíhlé ihned dopraviti do houseníka, o kterém níže promluvíme. Chceme-li vaječka uložiti do sbírky (k čemuž se hodí nejlépe vaječka nezúrodněná, z nichž se hou senky nelíhnou), přilepíme je roztokem klovatiny (gummi) na čtverhranný kousek kartového papíru, který se špendlíkem ve sbírce připevní. Housenky můžeme sbírati od května až do podzimu a nalezneme je všude na rostlinách. Pod strom aneb keř rozestřeme šátek a zaklepáme-li holí na strom, spadnou housenky na rozestřený šátek. Také můžeme housenky sbírati (zvláště s trav) síťkou vrši podobnou, o níž byla již výše zmínka. Mnohé housenky jsou však vláknem na letorostích připevněny a ty musíme pak odtrhnouti. Mnohé vězí též v listech do trubky svinutých neb jsou v mechu a ve štěrbinách kůry ukryty. Také do květů a plodů rostlinných musíme nahlédnouti, neboť i v těch vězí často housenky. Chycené housenky není radno bráti do ruky, zvláště jsou-li chlupaté; nejlépe tudíž podstrčiti pod ně lístek papíru aneb uštípnouti list rostlinný, na kterém sedí, a vložiti je i s listem do krabičky. Sběratel housenek musí však míti vždy více krabiček s sebou, poněvadž některé housenky s jinými senesnášejí a jedny druhé by nebezpečně poraniti mohly. Nejlepší jsou krabičky plechové, dobře uzavřené. Chceme-li pupy neb motýly z housenek odchovati, musíme si dobře pamatovati rostlinu, na které jsme je nalezli, neboť jim musíme doma dávati tutéž potravu, poněvadž by se housenky jiné potravy netkly a raději zahynuly. Někdy nalézáme však housenky na jiných rostlinách než na těch, které jim za potravu slouží, a to poznáme v houseníku, když housenka potravy, kterou jsme jí předložili, sobě nevšímá. Tu musíme pak listy několika sousedních rostlin jí předložití a sobě pamatovati, které požírá, a těmi musíme ji pak dále zásobovati. Odchovávání housenek děje se v houseníku, který může míti rozličnou úpravu. Nejlacinější houseníky jsou krabičky neb skřínky dosti vysoké, nahoře žíněnou neb nitěnou síťkou uzavřené. Do těch nasypeme na 3—4″ zvýší zahradní země s pískem promíchané, kterou čas od času dle potřeby štětcem v měkké vodě smočeným pokropiti musíme. Země nesmí však býti ani tuze vlhká ani tuze suchá, neboť přílišné vlhko škodí housenkám a suchá zem rozprašovala by se a zanesla by průdušnice housenek, tak že by se zadusily. Též se může dáti do houseníku trochu mechu a kousky shnilého dřeva. Každý den musíme pak do houseníku dávati čerstvé listí, což by však vyžadovalo mnoho času a proto jest lépe, zastrěiti letorosť s listím do lahvičky vodou naplněné, aby listí 2—3 dny čerstvé zůstalo.
Letorosť musí se však prostrčiti otvorem zátky, kterou jest lahvička uzavřena, neboť do otevřené lahvičky by housenky vlezly a v ní zahynuly. Houseník složený jest veliká schránka dřevěná ve více pater a přehrádek rozdělená; každá přehrádka opatřena otvorem síťkou uzavřeným, aby měl vzduch do vnitř volný přístup a aby se mohla dávati housenkám potrava. Jiný houseník jest zvonovitá, bezedná nádoba skleněná, nahoře opatřená otvorem, který se síťkou uzavírá. Nádoba taková přiklopí se na hliněnou misku, na kterou se dá zahradní země a lahvičky s letorosťmi, jak výše uvedeno. V takovém houseníku můžeme život, proměny a veškeré počínání housenky velmi pohodlně pozorovati. Někdy bývá houseník netoliko nahoře, nýbrž i postranách opatřen síťkami, čímž vzduchu tím volnějšího přístupu popřáno. Housenek v houseníku odchovávaných nesmíme se nikdy dotýkati, letorosti, ze kterých housenka listí již spotřebovala, nesmíme brátí ven, až když housenka přelezla na čerstvé, které jsme jí do houseníku dali. V čas, kdy housenka kůži svléká, musíme ji nechati zcela v poklidu, tak též když se připravuje k zakuklení. V obou těch dobách nepřijímá housenka několik dní žádné potravy, mění barvu a mnohdy se ukrývá.
Chceme-li housenku pro sbírku upraviti, vezmeme ji do ruky v rukavičku oděné, rozšíříme nožíkem otvor řitní a ma-
čkáme tělo její mezi palcem a ukazováčkem s počátku mírně, pak poněkud silněji od hlavy až k poslednímu článku, až všecky vnitřnosti se vymačkají. Do učiněného otvoru v zadním článku zastrčí se pak jedním koncem trubička asi z tlouští stébla, druhým, poněkud rozšířeným otvorem trubičky fouká se pak do housenky vzduch, aby se nadmula. Při tom držíme housenku nad žhavým uhlím tak dlouho, až kožka horkem uschne a ztvrdne, načež se trubička vytáhne a otvor voskem zalepí. Pak přilepíme housenku klím na papír aneb na list ze zeleného papíru zhotovený a listu rostliny, který housence té za potravu slouží, zcela podobný, načež se list neb kousek papíru i s housenkou špen dlíkem ve sbírce upevní. Při zahřívání musíme však dáti pozor, aby se chloupky na kůži housenčí nepopálily. Proto radí někteří sběratelé vycpávati housenky bavlnkou a nezahřívati jich. Vycpané housenky nejsou tak křehké, jako vzduchem vyplněné, které se snadně lámou. Pupy můžeme sbírati na podzim a na jaře a nalezneme je buď zavěšené, buď přilepené na větvích stromů, na plotech, zdích, střechách, na staveních, v zahradách, často i na rámech oken, někdy též několik palcův hluboko v zemi ukryté. Nejvíce pup nalezneme v únoru a v březnu v mechu, listí a v zemi pod stromy. Rozkutíme-li motyčkou zemi a mech pod stromem,zvláště o samotě stojícím, bude práce tato zajisté často hojnou kořistí odměněna. Nalezené pupy vložme do krabiček (jichž musíme vžiti s sebou vždy několik) navlhlým mechem vyplněných. Pupy zavěšené musíme vžiti i s kouskem předmětu, na němž byly zavěšeny a doma právě tak je zavěsiti, jak byly zavěšeny. Pupy ve vlákně zapředené, nesmíme ze zápředku vybírati, nýbrž nutno zápředek od předmětu, na kterém jest připevněn, odděliti a doma opět na témž místě klím jej přilepiti. Pupy nalezené v zemi a mechu dáme do truhlíčku naplněného vlhkou zemí a pokryjeme je mechem aneb je pohroužíme do země, vůbec umístíme je tak, jak jsme je nalezli ve přírodě, nesmíme jich však dáti mnoho blízko sebe, aby neplesnivěly.
Truhlík nesmí býti na výsluní ani vůbec v horku, musí býti přístupný čerstvému vzduchu a země v něm musí býti vždy
mírně vlhká, pročež ji čas po čase štětcem pokropíme. Truhlík můžeme nejpřiměřeněji přikrýti rámečkem, ve kterém napnuta sítka žíněná neb nitěná. Pro pupy zavěšené potřebí skřínky vyšší, nahoře, třeba i po stranách sítkovanými rámci uzavřené, do jejíhož dna připevníme několik větviček, na kteréž pupy i s vláknem se zavěšují a na kteréž zápředky klím se připevňují. Pupy, které se zavěsily v houseníku, jest lépe nechati v houseníku viseti, abychom vývin motýla otřásáním pupy nepřekazili. S ostatními pupami, které z housenek v houseníku se vyvinuly, můžeme nakládati tak, jako s těmi, které jsme venku byli nalezli. Motýlův z pup teprv vylezlých nesmíme se dotýkati, neboť jim potřebí času k zotavení, dokonalému rozvoji a ku sesíleni. Pozorování rozvoje motýlův z pup a pup z housenek jest velmi zajímavé a poučné a nahradí nám mnohonásobně péči a píli, jížto chování motýlův vyžaduje. Chceme-li pupu vřaditi do sbírky, musíme nejprvó usmrtiti motýla v ní obsaženého. K tomu cíli dáme pupu na několik hodin do silného líhu a pak nějaký čas v silném horku ji sušíme ; když pak úplně ztvrdla, přilepíme ji na lístek papíru a ten špendlíkem do sbírky se vpíchne.
3. Kterak máme sbírka upraviti a uschovati ?
Schránky na sbírku motýlův mohou býti rozličné, což závisí ovšem od vůle, vkusu a majetnosti sběratele. Větší sbírka bývá nejlépe uschována ve stojaté skříni, malému šatníku podobné, mající ve dvou řadách 16—20 truhlíků (šuplat), z nichž každý asi 2′ široký, 1 1/2′ hluboký a asi 3 vysoký. Na dně truhlíkův jsou korkové pásky, do kterých se špendlíky s motýly, pupami, housenkami a vaječky zapichují. V každém rohu truhlíku jest sloupek o něco nižší než truhlík a na čtyřech těchto sloupcích leží deska skleněná, která truhlík přikrývá a páskou na ní připevněnou zdvihati se může. Aby nemusil každý truhlík míti zvláštní zámek, udělá truhlář prostřední lištu, která na truhlíky s obou stran přiléhá, tak že potřeba na liště jen jednoho zámku.
Jiní sběratelé dávají si dělati schránky na motýly z lepenky jako knihy, však bez listův, v jejichž vnitřku pak motýlové se nalézají. Ostatně má schránka taková tutéž úpravu, jako truhlík dřevěný, výše popsaný. Pod deskou, která se může otevřití, bývá tudíž ještě deska skleněná. Mnozí napichují motýly do čtverhranné skřínky z lepenky, na kterou pak nahoře přilepí sklo a zavěšují pak skřínku na zeď pro okrasu, sestavujíce motýly obyčejně pouze dle tvaru (největšího do prostřed, po stranách pak vždy souměrně menší a menší až ku kraji) aneb dle barev (tak že jisté barvy tvoří pak i jisté tvary). Takové sbírky jsou však pouhé hračky a vábí pouze oko, nemajíce jinak pražádného užitku. Motýlové mají se vřaditi do sbírky dle jisté soustavy, t. j. v témž pořádku, jak za sebou následují k př. v této knize. Vedlé samečka budiž vždy samička; když to možno i tentýž druh, obrácený rubem křídel vzhůru. Taktéž buďtež vedlé motýlův jich pupy, housenky a vaječka. Špendlíky nesmíme zapichovati prsty, neboť se snadně ohýbají, lépe jest, uchopiti dole a zapíchnouti špendlík malými klíštkami neb proštěpcem (pincettou). Špendlíky nechť jsou stejné délky a barvy a vyčnívají všecky stejně vysoko, aby byla křídla motýlův v též výšce, taktéž i lístky papíru, na nichž jsou vaječka, housenky a pupy. Jména motýlův a znak pohlaví napíší se na lístky 7 čárek dlouhé a 4 čárky široké a lístky ty propíchnou a připevní se na dno schránky špendlíkem, na kterém jest motýl napíchnut. Na papírku bývá též číslo a pod týmž číslem zapíšeme si pak ve zvláštním seznamu, kde a kdy jsme motýla toho polapili aneb kterak jsme jej z vaječka, housenky neb pupy odchovali. Seznam takovýto bude téměř kratičký životopis motýla, udáme-li v něm též, kolikrát a kdy se housenka loupala ě. kůži svlékala, kdy se zakuklila, jaký čas strávila co pupa, kdy se z ní motýl vyvinul atd. Ovšem zdá se býti práce tato velmi obtížnou, jest však zajímavou a bude nás zajisté v prázdných hodinách velmi baviti. Ostatně podotknuto již dříve, že sbírku poněkud větší a úplnou teprv během několika rokův možno si upraviti, čímž práce na několik let se rozdělí a usnadní. Výměnou neb koupí dostáváme často motýly s křídly nerozepnutými aneb jinak upravené a jinak napnuté, než jsou ostatní, jež máme ve sbírce. Chceme-li takové poopravili, musíme je nejprvé navlhčiti. Vpíchneme je do písku vodou neb lihem povlhčeného a do plechové krabičky asi na 2 palce zvýší nasypaného, načež krabičku uzavřeme. Za 6—24 hodin navlhne motýl tak, že jej můžeme jako čerstvého motýla rozepínati a do sbírky upraviti. Chceme-li vyměniti špendlík za jiný, navlhčíme tělo motýla okolo špendlíku lihem a vezmeme pokud možno nový špendlík tlustší, aby se motýl nemohl na něm posouvati aneb zalepíme otvor prvním špendlíkem učiněný poněkud voskem, který se pak přiměřeně zabarvi. Ulomená křídla, tykadla a j. přilepí se klím, musí se však vžiti do pincetty, nikoliv do prstův. Plíseň a prach stírá se s motýlův a špendlíkův jemnou měkkou štětičkou. Sbírka budiž chráněna vůbec před světlem, vlhkem, prachem, kouřem a zvláště před škodlivým hmyzem. Před tímto zachráníme sbírku nejlépe, když schránky tak dobře uzavřeme, aby hmyz neměl přístupu. Nejvíce hubí motýly ve sbírkách papírní veš (Troctes pulsatorius), kožejed (Dermestes lardarius) a červotoč (Ptinus fur). Mnozí sběratelé zahánějí zhoubce ty olejem lavendulovým, terpentinovou sílicí, kafrem a jinými silně páchnoucími látkami ve sbírce umístěnými avšak prostředky takové předce sbírky úplně nechrání. Proto potřebí sbírku často přehlížeti a jak mile pozorujeme, že některý motýl od hmyzu pokažen, musí se ihned ze sbírky odstraniti, neboť by brzy i ostatní padli larvám v motýlu tom se zahnízdivším za oběť. Vzácnější motýly, nejsou-li příliž pokaženi, můžeme před další zkázou zachrániti, dáme li je do plechové skřínky v níž se nalézá na prach rozetřený tabák kuřlavý, jehož zápachem škodný hmyz za několik dní pohyne, načež můžeme motýla opět do sbírky vřaditi. Zasíláme-li motýly, napícháme je do skřínek tak pevně, aby otřásáním nevypadali a aby jeden druhého nikde se nedotýkal. Tělo větších motýlův, kteréž by se mohlo otřásáním přelomití, podepře se bavlnkou a dvěma špendlíky křižmo zapíchnutými. Skřínka se pak dobře uzavře, kolem zalepí a dobře zaobalí.
* U motýlů večerních tvoří přední okraj svrchních křídel s tělem úhel 90, u ostatních úhel 45 – 50.
Klikni!