Posledně vypravoval jsem o přezimujících motýlech, z nich část je známa jako „redakční motýlové“ [Naší přírodou, roč.1, str. 14]. Poukázal jsem na to, že to nejsou jarní motýlové v pravém slova smyslu, neboť se vylíhli z kukly již v předešlém létě. V březnu pak, kdy se s nimi v přírodě opět častěji setkáváme, jsou již starými, zkušenými, deštěm, větrem a mrazem otužilými a pošramocenými veterány. Biologicky liší se značně od oněch motýlů, které označujeme jako pravé jarní motýly, O těchto má být dnes pojednáno.
Praví jarní motýlové nepřezimují jako motýl, nýbrž jako kukla někde pod mechem nebo v zemi. Vylíhnou se z kukel obyčejně již koncem března, a to v lesích smíšených, v paloucích, v parcích a v zahradách. Jen zkušený sběratel o nich ví a také jen on je najde ve větším počtu. Nezasvěcený nemůže jejich tak časný výskyt ani předpokládat.
Patří většinou buď k čeledi můr (Noctuidae Steph.) nebo k čeledi píďalek (Geometridae Steph.). Po stránce systematické je čeledí můr míněna určitá, ostře vyhraněná skupina t. zv. nočních motýlů můrovitých (Noctuiformes), čeledí píďalek pak skupina nočních motýlů píďalkovitých. Laik však rozeznává jen denní motýly, to jsou ti, které vidí lítat za dne a vše ostatní je pak pro něho „noční můrou“. Klidně hodí do jednoho koše 19 velkých čeledí nočních motýlů, z nich však ve skutečnosti pouze jedna čeleď představuje můry v pravém slova smyslu.
[Existuje] celá řada druhů můr a píďalek, které se vylíhnou z kukel velmi časně z jara, aniž by tím byl nějak ohrožen vývoj jejich potomků častými a někdy neobyčejně prudkými změnami jarního počasí. Zbarvení těchto druhů je nenápadné a skromné a je účelně přizpůsobeno celkovému barevnému rázu ostatní přírody. V tu dobu je tato ještě holá, šedá a nevlídná, dokonce i ta zeleň smrků a jedlí nechce se nám nějak líbit. Jen ty břízy a vrby mají již jakýsi jemný nádech do zelena. V lesích vládne ještě nehybné ticho, jen tu a tam ozve se ptačí hlas. Tento ospalý klid jeví se však lidským smyslům jen navenek, neboť v těle velebné matky přírody se právě probouzejí a uvolňují síly, o kterých máme jen chabé představy. Toto ohromné tělo přírody se již svíjí v gigantických záchvatech porodních. Překvapuje nás jen, že tento velkolepý porod se odehrává tak tiše a klidně ! Míním dobu koncem března, tedy začátek kalendářového jara, je-li v tu dobu počasí normální.
Celou zimu těším se již na první exkursi v tomto jarním období. Stačí, aby po dva nebo tři dny se slunce na nás opět přívětivě usmálo, sníh záhy zmizel a půda trochu změkla. Nějaký ten noční mrazík neškodí.
Cesta mě vede z nádraží do smíšeného lesa, neboť jen tam naleznu, co hledám. V batohu jsou uloženy: klepáč, t. j. podlouhlý asi l1/2 kg těžký kus železa, vně opatřený silnou vrstvou koudele, povlečenou měkkou kůží, aby krátké údery do kmenů stromů jejich kůru neporanily; jako rukojeť slouží řemen provlečený uchem železa; dále pak krabice pro usmrcené motýly, krabičky pro oplozené samičky, skleněné smrtičky pro usmrcení motýlů, nějaký proviant a horký čaj. Tento nikdy neškodí.V noci byl tuhý mráz a nyní, kdy kráčím nedočkavým, svižným krokem směrem k blízkému lesu, štípe řádně do uší. Pěšinka je tvrdá a co chvíli probořím se v zamrzlou kaluž. Na svazích trčí zbytky špinavých závějí. Slunce ještě nevyšlo, ranní mlha rozprostírá se nad lukami a v blízkých hájích. Cítím, že bude pěkné počasí, právě jak je potřebuji. Zdraví mě občan a ptá se, kam jdu. Odpovídám, že do lesa.Venkovan je zvědavý, zvláště setká-li se s měšťanem. Pohled na batoh ho dráždí a tedy dále vyzvídá: „A co tam, prosím, hledají?„ „Co hledám? — Inu jdu sbírat motýly. „Motejly?„ „Ano, příteli, motýly — vždyť je jich tam již plno! “ „To se podívejme — motejly? To snad není ani možný.“ Dívá se tak nějak divně na mě. „Tak s Pánem Bohem tedy,“ a jde dál. Vím přesně, co si nyní myslí. Koncem března při tom ranním mrazu — a jít na motýly! Je mi trochu líto toho bodrého venkovana. V životě mnoho neměl, mnoho mu ušlo. Nikdy nepoznal tu čistou, velkou radost z té božské přírody, ač stále v ní žil. Došel jsem k malému březovému háji. Mám je hrozně rád ty mladé, štíhlé, bílé břízy! Vyndám klepáč a opatrně s nim klepám do kmenů bříz. Netrvá to dlouho a první kořist’ padá na mechem a listím pokrytou půdu. Je to píďalka černoproužka březová (Brephos parthenias L.), někdy i její sestřička černoproužka jívová (Brephos nothum Hb.). Skoro s každé druhé neb třetí břízy padají zkřehlé k zemi, velmi čato i spářená dvojice. Zůstanou nehybně ležet a jen zkušené oko zachytí místo, kam dopadly, neboť barva jejich předních křídel je dokonale přizpůsobena lesní půdě. A s nimi padají též suché větvičky a listy. Někdy jsou po dopadu motýlů odkryta jejich sytě rudožlutá zadní křídla; to pak ulehčí jejich okamžité postřehnutí. Sedí-li na kmenu nebo na větvičce břízy, skvěle napodobují tmavé skvrny březové kůry a suché listy. Jsou tím dokonale chráněny. Klepám již hezkou chvíli a musím si trochu zahřát prsty pravé ruky, neboť mně zalezlo za nehty.
Ale nejde to jinak, uvedené dva druhy možno sklepnouti jen časně zrána, dokud je chladno. Jakmile vyjde slunko a jen trochu ozáří korunky bříz, pomine i ztuhlost motýlů a při úderu do kmene tito prostě odletí. Jsou to slunce milovné (heliophilni) druhy nočních motýlů, které poletují s velkou zálibou ve sluneční záři až do odpoledních hodin. Potulují se rády na pasekách a podél lesních cest a průseků. Zde často ssají na trusu dobytčím. Ve větším množství najdeme je na pasekách lesních parcel, které byly teprve před nedávném vykáceny. Hodují zde na pařezech často mízou úplně prosá-klých. Jakmile se k nim přiblížíme, ihned odletí, neboť jsou za svitu slunce velmi plaché. Je-li zamračeno a chladno, sklepneme je po celý den. Máme-li štěstí, sklepneme v březovém háji i vzácnějšího a krásného strakáče březového (Endromis versicolora L.), touhu to všech začátečníků! Sedí obyčejně v koruně bříz, někdy i spářen. Snadno jej najdeme také pouhým okem na nižších břízách. Po úderu do břízy těžce dopadne k zemi, kde zůstane nehybně ležet, stavě se mrtvým. Čerstvě vylíhlé kusy sedí často na kmenu asi metr nad zemí, někdy i na větvích nízkého smrčku v sousedství bříz. Oplozené samičky sedí však zásadně v korunách bříz.
Slunce již značně stouplo a je čas, abych zašel do smíšených parcel. Zde rostou břízy, duby, buky, osiky, jilmy, jasany, lípy, javory, starší jívy, tu a tam také nějaké smrky a borovice a na vlhčích místech i olše. Jsou pravým rájem pro sběratele. Pro náš způsob sbírání, totiž klepáčem, hodí se však jen porosty mladší, ve kterých průměr kmenů nepřesahuje 15 cm. Údery do silnějších kmenů jsou obyčejně bezvýsledné. Tu omezíme se na hledání pouhým okem. V ranních hodinách, kdy motýlové jsou ještě zkřehlí, sklepneme je lehce |i s korun dosti vysokých stromů (10 m i více).
Ve smíšeném lese je úlovek na druhy mnohem bohatší. Z řad nočních motýlů můrovitých uvádím jen hojnější přímočárnici dubovou (Taeniocampa pulverulenta Esp.) a vzácnější brachionycha nubeculosa Esp. (nemá dosud českého jména).* Ve velkém počtu druhů jsou pak zastoupeny píďalky rodů tmavoskvrňáčů, drsnokřídelců, vlnopásníků a vlnočárníků jakož i celá řada druhů drobných motýlů.Samičky některých píďalek jsou buď bezkřídlé nebo mají křídla zakrslá. Tyto jsou po stránce biologické velmi zajímavé. Vylíhnou se z kukel přezimujících pod mechem poblíž kmene stromu, na němž žily jako housenky. Vylíhnuvší se samice vylezou po kmenu do určité výše, nesouce těžký náklad — vajíčky bohatě naplněný zadeček. Mají silné a dlouhé nohy a jsou dobrými běžci, čekají, až budou v noci oplozeny samci, načež vylezou do horní části kmene a nakladou zde do trhlin kůry velký počet vajíček. K tomu mají dlouhé kladélko, které při kladení vysunou daleko ze zadečku, aby se dostaly hluboko do trhlin. Jakmile nakladly všechna vajíčka, brzy zahynou, aniž by byly požily nějaké potravy.
Proč tyto jakož i jiné motýlí samičky jsou bezkřídlé nebo mají křídla zakrslá, takže nemohou lítati— o tom se zmíním podrobněji snad jindy.S hlediska lidského je jejich osud smutný. Celý jejich vývoj a následující poměrně velmi krátký život odehrává se na témže místě výhradně ve směru kolmém. Vylíhnuvší se samice vylezou po kmenu nahoru, čekají zde na H. A. Joukl ve své knize „Motýlové a housenky střední Evropy“ (1910), která je dodnes jedinou českou knihou v tomto oboru, tvrdí, že samičky přezimujících denních motýlů jsou oplozeny již na podzim, že však kladou vajíčka teprve z jara. Tento názor je nesprávný a neodpovídá skutečnosti. Je vyvrácen nesčetnými pozorováními. Proč by pak přezimoval samec? Spí jen proto půl roku, aby pak prostě zahynul? Proč by samička, jsouc oplozena, nenakladla vajíčka již na podzim? Vždyťje jinak nebezpečí, že v zimě, nejsouc skoro vůbec chráněna, zahyne a s ní i celé její potomstvo. Pouhé nakladení vajíček není důvodem, aby přezimovala. A konečně známe-li způsob oplození motýlích vajíček, musíme výše uvedený názor teprve zavrhnouti.
Právě letí opět kolem mě ten žlutý mládenec. „Mám radost, kamaráde, že tě nedostali! V té redakci bys nyní také letěl — ale z komína společně s různým smetím. Tedy mnoho štěstí, starý mládenče!“
V tom setká se žlutá skvrna s hnědou, asi nějakou babočkou; obě krouží s počátku kolem sebe a pak stoupají ve strmých spirálkách stále výše a výše, čím dále tím pomaleji. Jsou obě již vysoko nad korunami stromů, najednou žlutá skvrna se odpoutá a vrací se klouzavým letem opět na paseku a hnědá zmizí za lesem.
Mnozí z čtenářů znají tento přírodní zjev. Říká se, že si motýlové hrají. Možná, že je tomu tak, setká-li se samec se samicí stejného druhu. Pak ale ta hra vypadá trochu jinak a má také jiné pozadí. Samice snad chce vyzkoušet zdatnost samce. Připomínám jen svatební let včel. Jinak milost samců, nakladou pak o něco výše svá vajíčka a zahynuvše spadnou na zem. Jejich kolébka a hrob stojí na témže místě. Nad hrobem však dorůstá později nové pokolení a po několika týdnech nebo měsících ulehnou vyrostlé housenky pod stejným stromem do nových kolébek, aby se přeměnily v kukly. Je to věčné nahoru — dolů, nahoru —-dolů, rok co rok, po celé desetiletí, končící teprve vykácením lesa, někdy i živelní pohromou. Strom, jemuž byl dán do vínku stejný osud, je vázán na stálé místo. A s jeho osudem je nerozlučně spojen i osud těch bezkřídlích samic. Tato okolnost dostatečně vysvětluje fakt, že najdeme v rozsáhlých lesích bezkřídlé samice vždy jen na zcela omezených ostrovech, pak arci často ve velkém množství. K stejnoměrnému rozdělení těchto samic po celém lese nemůže nikdy dojít.
Oproti tomu jsou samci vybaveni normálními křídly. Poletují v noci lesem hledajíce své družky. Tím přenáší krev z jednoho ostrůvku na druhý a zabrání zhoubnému vnitřnímu křížení a s tímto spojené degeneraci. Mají ze svého jinak jen krátkého života mnohem více nežli jejich ubohé samičky. Někdy vyletí si dokonce i ,,na lepší“. Zapomenou na své družky a nechají se raději přilákati nějakým světlem. Jsou právě lehkomyslní a často se z výletu již nevrátí.
Sklepneme-li bezkřídlou samici, unikne velmi často našemu zraku. Jen vycvičené a zkušené oko je zachytí při dopadu.
Blíží se již poledne a jsem vyčerpán tím věčným klepáním a stále bedlivým a bleskurychlým pozorováním té smíšeniny dopadající k zemi. Usednu tedy na okraji malé paseky v hřejícím slunku, abych si trochu odpočinul a něco poobědval. Mám beztak skoro již plné krabice.
V záři slunce ležící paseka přímo vydechuje samé jaro. Je zde plno hmyzu. I jarní tulák, žluťásek řešetlákový, neschází. Je to tmavožlutý sameček. Letí hbitě podél okraje paseky, stále kolem dokola. Hledá horlivě samičku, neboť ví dobře, že ji najde jen někde na okraji lesa. Jen tak mimochodem mně napadne, že se vylíhl již v srpnu loňského roku, že pak poletoval celé dva měsíce bez zájmu o druhé pohlaví a že se pak někde usadil k půlročnímu zimnímu spánku. A nyní, svěží a odpočatý, začíná si tento mezi motýly věkově již hodně starý pán teprve namlouvat. Podle lidského měřítka je mu již nějakých 65 let! On však jako by nic — a neúnavně hledá dál. Je jeden z těch „redakčních motýlů“, kteří teprve z jara dosáhnou úplné vyspělosti. Není tedy divu, že jejich samci teprve nyní, jako staří mládenci, projevují tolik chuti k životu.
Je to však podle mého mínění jakýsi boj, který se pro nedostatek zbraní a jiných možností vybojuje vzájemným porovnáním sil. Kdo má větší stoupavost, je fyzicky zdatnějším a tudíž vítězem.
Málem bych byl zapomněl, že sedím na pasece. Poblíž stojí starý dub a na jeho kmenu sluní se dvě babočky jilmové. I ony šťastně překonaly dlouhou zimu, snad v dutinách dubu, na kterém právě sedí. Svými sosáčky ohmatávají kůru na místě prosáklém mízou. Je vidět, že jim chutná, neboť spokojeně pohybují svými křídly. Rytmicky je rozevírají a pak opět sklápějí, častěji odletí, ale ne daleko a co nevidět se vrátí na staré místo. Jako většina baboček mají i ony své stálé stanoviště. O několik týdnů později najdeme pak malá hnízda jejich housenek na jedné z jív neb na nižší větvi jilmu rostoucích na okraji paseky.
Dlouho ještě sedím a leccos mně jde hlavou. Ani jsem nezpozoroval, že se slunce skrylo za mraky. Všechen pohyb hmyzu náhle ustrnul jako na povel. Půl hodiny později žene se lesem již prudká sněhová vánice a zakrátko je vše zahaleno sněhem. K vlaku mně zbývá ještě mnoho času a do hostince se mně nechce. Klepám tedy dále v té vánici a to s dobrým výsledkem. I spářené dvojice, nevšímající si této nehody, padají — nyní arci na sníh!
Často jsem při různých příležitostech zjistil, že měnivé jarní počasí ani přechodně nezastaví tu ohromnou přírodní sílu — pohlavní pud — jenž vše pohání a jenž nezná překážek. Za slunného jara jsem vyšel a za zimy se vracím. Sedím opět ve vlaku. Venku ubíhá zasněžená krajina a v dáli mizí tmavé lesy. V batohu jsou uloženy krabice plné motýlů. Je jich kolem 15 druhů nejméně ve 150 exemplářích. Venku však zůstaly tisíce a zítra jich bude ještě víc. Náhlý návrat zimy jim neuškodí, nezahynou dříve dokud nesplnili svůj úkol.
Vyjmenoval jsem jen několik druhů jarních motýlů, ve skutečnosti je však jejich počet daleko větší, přihlížíme-li též k drobným motýlům. K tomu přijdou pak ony druhy můr, které přezimovaly jako motýl, a těch není málo. Jednoho mrazivého jarního dne přišel jsem k bříze, z které vytékalo hojně mízy. Na kmenu nebylo motýla. Když jsem však poblíž kmenu opatrně odkryl suché listí, našel jsem 45 přezimovaných můr trojího druhu. Byly ještě bezvadné. V předvečer se mízou řádně nasytily a skryly se pak pod listím.Způsob sbírání klepáčem, jak jsem jej právě vylíčil, možno užiti od „března až do listopadu. Ulovíme tak celou řadu druhů, které nám jinak ujdou. Nejvýhodnějšími lokalitami jsou smíšené lesy, ve kterých se střídají starší porosty s mladšími a s pasekami. Na jižním okraji lesních parcel a podél lesních cest a průseků, sklepneme vždy více než uvnitř lesa. Rád vzpomínám na rozsáhlé lesy u Litovle na Moravě, z kterých jsem odnášel vždy bohaté úlovky. V těchto lesích sklepl jsem jednou též jednoho z nejvzácnějších druhů fauny Československa** , hřbetozubce Sieversova (Odontosia sieversi Mén.) Je to druh severní, okolí Litovle je nejjižnějším místem jeho výskytu v Evropě.
Vedl jsem dnes čtenáře naší přírodou v době, kdy tato zdá se být ještě prosta hmyzího života, kdy hřejivý svit slunce je často vystřídán sněhovou vánicí a nočním mrazem a kdy v říši rostlin panuje ještě čistě zimní nálada. Ukázal jsem, že přes to však jsou lesy již plny právě zrodivšího se hmyzího života, rozmnožujícího se přes veškeré povětrnostní nehody.
Letošní velikonoční prázdniny a svátky padají právě na období prvních jarních motýlů. Přátelé přírody mají příležitost zajiti si do blízkého smíšeného lesa a pokusiti se o nalezení toho neb onoho druhu motýlů. Snad najdou pouhým okem některého z nich, sedícího na kmenu stromu a budou pak tímto prvním nálezem mile překvapeni. Mohou důkladným prozkoumáním kůry stromů cvičiti se v postřehnutí sebemenší odchylky od jejího celkového přirozeného vzhledu a odhaliti tak mnohé, ve svém důvtipu dokonalé přizpůsobení motýlů jejich bezprostřednímu okolí, tak zvané mimikry.
* Běloskvrnka jarní
** podobná tvrzení s „nej“ (-vzácnější i -hojnější) jsou někdy spíše osobně motivována a nebývají navíc trvale platná JT