Co vše hladovící housence jde k duhu (1911)
Píše stav. rada J. Srdínko
Všechny housenky našich Macrolepidopter jsou svou přirozeností jako bejložravci (Phytophagae) známy. Že však není pravidla bez výminky a chutě jedinců nezřídka značnou měrou se rozcházejí, najdeme i mezi nimi dosti četných výjimek.
Již ta věc, že nemálo lysých housenek, svléknuvši se, svou vlastní pokožku chutě požívá, třeba že na své oblíbené výživné bylině přímo seděly, patrně tomu nasvědčuje, že občas i živočišnou krmí nezhrdnou. Ostatně nebude asi mnoho těch pěstitelů, kteří by z vlastní zkušenosti nebyli se k svému zármutku již přesvědčili, jací nebezpeční kanibalové jsou i mezi jejich svěřenci. Kdysi v květnu, nebo spíše v červnu měl sběratel zvlášť šťastný den a bohatou žeň; hojně ulovených housenek pilně ukládal do dosti prostorné krabice, do níž, aby nehladověly, jak se sluší a patří i krmné jejich rostliny ukládal. Ale běda! Přišed domů málo s kterou z nich — celou a zdravou — se opět shledal. Nalézali se mezi četnou a pestrou kořistí vrahové nejhoršího zrna, zkušenějšímu sběrateli asi dobře známí masožrouti: Scop. satellicia, Calym. trapezina, Tain. pulverulenta (cruda), Xyl. ornitopus (risalita), Asph. ridens a třeba i jiní, kteří byť i o svou rostlinnou potravu neměli nouzi, přes to přese vše zděděnou svoji krvelačnost nedovedli zapříti a jak vidno, plně uživše vhodné příležitosti, se zálibou mezi svými zajatými soudruhy bez rozdílu druhu, ba i velikosti zle řádili.
Avšak nejen tímto, ještě i jiným opravdu názorným způsobem mohl ten sběratel, který je milovníkem setřásání housenek s keřů, stromků a převislých větví do deštníků, seznámiti se blíže s takovouto čeládkou a její nekalým řemeslem; mohl totiž, udiven spatřiti, jak zejména zlověstná satellicia a C. trapezina sotva že do jeho deštníku dopadla, strachem ruče do klusu se dala, ale pojednou se zastavila u nějaké váhavé, menší píďalky, která jí právě v ústrety přišla a zapomenuvši zcela svého bezděčného pádu do deštníku, — již se do ubohé zakousla a bez okolků chutě ji požívati se jala.
Samozřejmo, že to jsou své přírodě věrní — rození kanibalové, s nimiž počátečník obyčejně právě řečenými způsoby, bez velkého asi potěšení, se seznámí, jež však již cvičené oko pozorného entomologa takřka na prvý pohled rozpoznati dovede, třeba že by některého z těchto škůdců do té chvíle co do nepěkné jeho povahy ani nebylo znalo. Nesouť někteří z nich příkladně S. satellicia – Kainovo znamení zjevně na odiv svéráznými, řekněme drzými pohyby a posuňky, jez neomylné prozrazují jejich rvavou povahu.
Na rozdíl od takovýchto notorických vrahů ne tak zděděnou touhou a náklonnosti, nýbrž spíše z přirozené nutnosti, jsou-li ve vězení hladem k tomu puzeni, stávají se jimi druhové – příležitostně zločinci a příklady toho způsobu, jak víme, nejsou právě tak řídky. Zajímavých příkladů dočetl se bez pochyby ct. čtenář mimo jinde i v Jouklově „Motýlové a housenky střední Evropy“ a na místě tomto seznamujem´ jej pouze s případy námi pozorovanými.
Tak jsme se přesvědčili, že do kategorie posléze řečených vražednic náleží i na zdání dobromyslné housenky některých z našich jarních huňáčů, najmě Arc. hebe a aulica, jichž housenky ještě čerstvé (měkké) kukly svých družek, byly-li obnaženy, tu a tam chutě požíraly a že housenka aulicy ohlodala bezbrannou v stadiu kuklení se nalézající housenku můří, s níž sdílela menší přihrádku kapesní krabičky.
A kdo by se byl kdy toho nadál, že k právě jmenovaným druží se i zdánlivě nevinné Lycaeny, tyto něžné krásky našich sbírek? ač-li spravedlivo hned celou družinu paušálně a tak těžce obviňovati v základě pouze jedinkého námi pozorovaného případu u Lyc. icarus Rott. právě tak, jako by nesprávno bylo co do rozmarné chutě šmahem je k mlsálkám řadili, když jsme též jen jedenkrát zastihli housenku Lycaeny, jak si pochutnávala na dozrávající červené jahodě. Škoda, že tehdáž zašla, aby bylo bývalo možno druh bezpečně zjistiti.
O jiných vraždících příslušnících čeledi Lycaenidae — o Zeph. quercus L. přesvědčil se zemř. Joukl, a o Call. rubi L. píše Kaltenbach, kdežto jsme my opak toho poznali u obou a to nejednou, chovajíce je nejen u větším množství, ale i pospolu s jinorodými na těchže výživných rostlinách (dubu a krušince) žijícími housenkami. Nepochybno, že dlužno nám tu hledati příčiny vražedných činů nikoli v povaze, ale jedině u vlivech vnějších, pěstitelem třeba nepostřehnutých.
Než podobné a jiné o rozmarné chuti housenek svědčící případy, jak již shora připomenuto, nepatří k vzácným zjevům; nové snad bude čtoucímu, že řadu hmyzožravých housenek rozmnožuje i Cuc. lychnitis a to ještě způsobem jí vlastním. Byť by i v četné společnosti svých rodových družek nikterak úkladnou nýbrž spíše naprosto mírumilovnou se osvědčovala a po právu za takovou platila, stává se druhdy přece ukrutnicí, požívajíc živé larvy broučků diviznáčků (Cionus hostulans), s nimiž pospolité na divizně knotovkovité (Verbascum lychnitis) ji nalézáme. Na omluvu její budiž však poznamenáno, že masožravost ta – jak se podobá — jen ve vězení a tu ještě hladověním vyvolána bývá, že tudíž – abychom spravedlivě usuzovali— ne housenku lychnitis, ale vlastně jejího věznitele za provinění její zodpovědným činiti musíme, a tím odůvodněnější stává se posudek náš přihlížíme-li k známé vlastnosti některých Cucullií, zejména na diviznách žijících, že po posledním svléknutí ku podivu rychle dorůstají a v prodlení několika málo dnů k zakukleni dospívají. Za těchto okolností zcela přirozeno, když je spatřujeme takměř bez ustání se živící, aby co nejdříve zásobily se pro dlouhou dobu vývojovou v kukle potřebnou zásobou tuku.
Přijde-li po více hodin hladovící housence lychnitis nahnědle žlutá a po mastnotě lesklá larva broučí v ústrety ký div, že se bez rozpaku z hladu do larvy dá, jak ve dvou případech pozorovati příležitost se nám naskytla. Avšak u Cucullie té neočekávaný zjev mimo hladem ještě jinou příčinou objasniti hodláme.
Zmíněné larvy broučí nalézáme na kvetoucích, klasovitých hroznech divizny a ježto jsou lepkavého těla dojista že na něm ulpí pyl z prášníků a že proto snadno svedena býti může hladová housenka dopustiti se vraždy na opylené larvě. A i ta okolnost zdá se podepírati naši domněnku, že — jak povědomo— síla zraku housenčího jest jen nepatrná, za to však mimo čich nad ostatní čidla hlavně chuť je vyvinuta; a oba tyto smysly jsou to, jimiž při shánění po výživné bylině housenka se řídí. Ne jinak než tímto způsobem vysvětlujeme si oprávněnost výroku díme-li: „housenky jsou dobrými botaniky“.
Máme za to, že neodbočujeme od pravdy, vyhradíme-li mezi našemi Macrolepidoptery čeledi píďalek čestné místo; aspoň nenaskytla se nám dosud příležitost — vyjímajíc jedinou Crocallis elingvarii L. — jejich housenky z krvelačnosti usvědčiti.
Zato v té příčině nepěknou pověst mají především housenky můří a mezi těmi dlužno z rozsáhlého rodu Agrotid na předním místě jmenovati oba u nás hojné škůdce Ag. segetum i exclamationis, kteří vedle Ag. ypsilon (suffusa) velkou jeví náklonnost ku vraždění. Držíme-li housenku (segetum) v pěsti, snaží se mocně mezi prsty u dlaně ven se prodrat, a při tom již přesvědčivě prozrazuje svoji nekalou povahu, citelně nás kusadly štípnouc.
A což teprve dáme-li jich při vycházce poněkud více, než by se patřilo, do menší krabice; tu bezbranné právě svlékající se, nebo menší housenky sotva kdy zuřivým úkladům svých vlastních, zlovolných sester odolati dovedou. Dravost segetum nepokrytě nám staví na odiv případ, jejž si dovolím s trpělivým čtenářem ještě sděliti. Obvyklým způsobem navlhčoval jsem na písku pod zvonem motýle z kornoutků a nemálo užasnul jsem, shledav druhého dne několik denních motýlů zpustošených: bez tykadel a buďto zcela bez zadečku, aneb s částečně ožraným tělíčkem. Pod zvon, jehož obvodová hrana dosti hluboko zatlačena byla v písku, nemohl škůdce po zaklopení navlhčovaných motýlů jinou cestou se dostati, než podrytím skrze písek. Domněnka ta brzo se setkala s pravdou, při přehrabávání písku vyvalila se pojednou housenka Ag. segetum, která se dostala z květinového hrnku šťastnou nějakou náhodou na svobodu a k svému úkrytu našla kyprý písek v navlhčovací nádobě způsobilejším, než-li nějaký temný koutek na tvrdé podlaze.
Seznali jsme z naší rozpravy, že – přehlédneme li těch několik dědičně zatížených vražednic – u všech ostatních jen příležitostně vraždících – hlavní ne-li j e d i n o u příčinu těchto zločinů nám dlužno je hledati: 1. jsou-li uvězněny, 2. hladovějí-li a 3. jsou-li stěsnány v malém prostoru. Známe-li tyto příčiny zla, snadno nám uvarovati se všech možných následků z nich plynoucích. Proto nebude opatrný sběratel nikdy dávati zvlášť vzácné nebo jemu dosud neznáme housenky mezi jiné do společné krabice, nenechá dbalý pěstitel své svěřenky nikdy hladověli, tak jako se pečlivý pěstitel vystřihá m n o h o housenek téhož a tím méně různých druhů ve společném, třeba dosti prostorném houseníku chovati.
Kromě dotčených shledalo by se jistě i dosti jinýchi jiz známých a i obecně ještě neznámých případů o kanibalství a rozmarné chuti našich Macrolepidopter, pokud ovšem jde o jejich housenky; než přes to – povšechně bráno – nelze neuznati, že při velikém množství druhů motýlích, srovnale přec jen nepatrná část jejich housenek svou povahou k masožerství se kloní tak že po té stránce mezi svým nejbližším příbuzenstvem (Lepidoptera) zaujímají postavení živočichů v celku mírumilovných a nejméně krvelačných. Nehubí-li se však větší měrou vzájemně mezi sebou, nalézají za to nesčetných a nenasytných nepřátel nejen mezi ostatním, vzdálenějším příbuzenstvem (mezi Arthropody vůbec) nýbrž i ve veškerém tvorstvu živočišném jež je ničí bez ohledu počíná-li teprve jejich život zárodeční ve vajíčku, nebo spěje-li již ve způsobě žravých housenek a klidně snivých kukel v konečný obraz – v imago. A i v této podobě dokonalosti není život motýlí nikterak závidění hoden, vždyť jim, až na velmi sporé výjimky, života jest jenom na krátce a jako každé bytosti životné i jim – téměř bezbranným – hrozí krutý a odvěký přírody zákon: B o j o ž i v o t , tj. kdo z koho – ten toho!