Ze života a o chovu Agrotis lucipety. F.* (1909)
Sděluje J. S r d í n k o, stav. rada v. v.
Obvykle posuzuje se motýl, je-li obecný nebo vzácný dle marek ceníku Staudingerova; že však tento způsob oceňování všeobecně nelze za správný uznati, aspoň pokud jde o motýle i u nás se vyskytující, můžeme se u několika druhů, dostatečně sami přesvědčit. Kdo se nespokojí pouze tím, aby motýle jen chytal, kupoval nebo vyměňoval a jimi pak svou sbírku rozmnožoval a doplňoval, nýbrž kdo vedle této libůstky — aby se ještě více sblížil se svými miláčky — i pěstováním jich se zkoumavě obírá, ten vnikne časem do mnohých tajů života hmyzího a sezná-li takto jejich životní podmínky, jejich zvláštnosti a zvyky, pak není více pro něho tak mnohý, třeba dle ceníku dosti drahý, motýl vzácným. Podobně je i s Ag. lucipetou, drahou to můrou z podčeledě Trifinae; oprávněně mohlo by se mluviti pouze o relativné její vzácnosti, totiž vzhledem k některým zemím. Dle dosavadní, mně přístupné, odborné literatury možno se dohadovati, že aspoň po stránce biologické tato specie nedosti je známa; jako zvlášt přesvědčivý doklad poukazuje k tomu mimo jiné i ta okolnost, že se uvádí jen podběl a v některé knize ještě devětsil, jimiž housenka její výlučně se živí, kdežto dle dlouhého výčtu bylin, na kterých ji najíti můžeme a který v pokračování bude uveden, vším právem nazvati ji můžeme všežroutem (Polyphagae). Poznáme-li vztahy housenky k četným jejím hostitelům, a naučíme-li se též znáti co do lokality, čeho nezbytně k svému bytí a žití požaduje, pak přestává pro nás býti vzácnou, ano ona je v Praze, v nejbližším okolí a pravděpodobno i jinde v Čechách mnohem obecnější než leckterý ubiquista. Zcela případně nazval ji jeden vážený entomolog „Pražskou můrou“, protože se s ní nezřídka setkával za vlahých červencových večerů v zahradě hostinské — v městě samém -— kde buď obletovala světlo, aneb poletovala po květinových záhoncích. Mimoděk, a náhodně přišel jsem housence Ag. lucipety na stopu, tak jako při mnohých objevech pouhá náhoda druhdy důležitou hraje roli. Mám totiž ve zvyku opatřiti si vždy na jaře zásobu čerstvé hlíny do pupníků a houseníků a tu beru z míst ladem ležících, z nekultivovaných strání a břehů, aby co možná prosta byla příměsků organických. Tak jsem oběma rukama — do přehoušlí — nabíral a do papírového sáčku sypal suchou, kyprou zem ze stráně v Prokopském údolí a rychle naplněný sáček vsunul do kapsy kabátu. Cestou k přístavišti parníků objeví se mně z nenadání velká housenka na kabátě, zdobně okrašlujíc má prsa právě na tom místě, na němž bláhová ješitnost ráda spatřuje zcela jinou, spíše houpající se dekoraci — než pevně sedící housenku Ag. lucipety, a ta to k radostnému překvapení mému skutečně byla; znal jsem ji již z Nové Hutě, kde jsem ji před léty též náhodou při sypání našel v strouze u dráhy, kam nepochybně ze stráně spadla a v suchém listí úkrytu nalezla. Nebylo nesnadno v daném případě uhodnouti, jakým způsobem jsem k tomuto nevšednímu vyznamenání přišel; při nabírání suché, sypké země v přehoušlích přišla housenka nepozorovaně do papírového sáčku, z toho pak vylezla, aby ozdobila po zásluze kabát náruživého sběratele housenek. Nemusím tuším ani dokládati, s jakou dychtivostí a co nejdříve jsem se dostavil k oné stráni v prokopském údolí, kde mně náhoda tak štědře přála, přivedouc mi vytouženou housenku lucipety v ústrety, a podrobil ji především důkladné prohlídce co do květeny. Shledal jsem, že se v sypké půdě stráně uchytilo jen tu a tam všeliké býlí; po podbělu však, dle údajů v knihách výlučné její krmi, nikde ani potuchy; tím méně i po devětsilu, což ostatně zcela přirazeno, neboť devětsil roste nejvíce jen na místech vlhkých a tu jde o slunnou, vyprahlou stráň. Leč postřehl jsem ožerky na celokrajných, podlouhlých listech užanky, pod nimiž však ničeho jsem nenašel; teprv když jsem rozhrabával kyprou půdu kolkolem — vyvalila se pěkně do kolečka stočená a nohama vzhůru obrácená, vyrostlá housenka. Od té chvíle bylo mně snadno housenky Ag. lucipety na pravém místě a v pravou dobu hledati a hojně je i nalézti nejen v Prokopském údolí, ale i v Šárce, v Hodkovičkách, v Podole, v Bráníce, na Zlíchově, v Chuchli, Radotíně, v Černošicích, v Nové Huti zkrátka, nejen v širším okolí pražském i dále všude tam, se nalézají holé, slunné straně se sypkou zemí, šotolinou, aneb zvětralou břidlou, ano i popelem se škvárou atp. třeba se sporou vegetací těchto bylin, na nichž jsem během 19 let housenky Ag. lucipety sbíral a jimi je i vypěstoval:
1/užanka (Cynoglossum officinale),
2/šťovíky, zvlášt kadeřavý (Rumex crispus),
3/podběl (Tussilago farfara),
4/šalvěj přeslenatá (Salvia verticillata),
5/pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias),
6/mrkev zplanělá (Daucus carota),
7/boryt barvířský (Isatis tinctoria),
8/divizny (Verbascum, thapsus a lychnitis),
9/ostropes-trubil (Onopordon acanthium),
10/pcháč rolní (Cirsium arvense),
11/štětka obecná (Dipsacus sylvestris),
12/lopucha (Arctium lappa),
13/chrastavec polní (Trichera arvensis),
14/vesnovka (Cardaria drabaj,
15/luční chrpa (Centaurea jacca),
16/svízel (Galium),
17/černobýl (Astemisia campertris) a
18/různé bodláky (Carduus).
Bezpochyby, že 18. číslem daleko ještě není dovršena řada hostitelů housenky Ag. lucipety, soudíme-li dle toho, že nepohrdly v zajetí ani čerstvou natí ředkvičky, špenátu (jen vyspělými, spodními listy) ano ani koprem. Jako zřejmý doklad toho, že Ag. lucipeta v oblasti Prahy není tak vzácná, budiž uvedeno, že jsem před čtyřmi roky kolem jediného rozložitého trsu svízele našel ne méně než 29 dobře počítaných, menších housenek; svědčí to patrně i o tom, že samičky nekladou vajíčka jen ojediněle, nýbrž dle okolností též hromadně na bylinu a že žravé housenky, když poněkud povyrostly, pak nezbytně po stráni se rozlézti musí, aby potravu si sehnaly. Opakuji, že dlužno hledati housenky po přednosti jen na slunných stráních, březích a svazích náspů (hald) povstalých hlavně nasypávkou — odkrývkou — země v lomech, vápenkách, cihelnách atp. a že životní podmínkou jí je sypká půda, v níž za dne skrytě žije a teprve s večerem na povrch k hodům se dostavuje. Jen velice zřídka přihází se, dopadneme-li housenku malou i za dne na výživné bylině při hodech; zpravidla ony již záhy z jara v kypré půdě se zdržují, lišíce se takto podstatně od mnohých svých družek — Agrotid, které teprve když povyrostly a najmě před zakuklením, za dne bezpečného úkrytu vyhledávají. Na rovině sotva kdy najdeme housenek, třeba tam byla kyprá půda i krmě v hojnosti; přičítám to té okolnosti, že jim nelze být na místech, jež nejsou náležitě odvodňována a která též po dešti tak brzy nevyschnou. Na svahovitých místech voda dešťová rychle po povrchu sběhne i při trvalejších deštích nepromočí tak hluboko půdu, která mimo to jsouc nakloněna dříve vysýchá, než při stejných poměrech se děje na rovině. Housenka, odkázána jsouc žíti za dne pod zemí, nemohla by v rozmočené, bahnité půdě — obzvláště je-li to mastná hlína cihlářská — delší dobu existovati. Po dešti promočený povrch takové vazké hlíny — žlutky vysýchaje utvoří dosti silný škraloup, který nestejným svraštěním na slunci rozpuká; jen takto povstalými mezerami může housenka, žijící přímo pod řečeným škraloupem, dostati se na povrch. Zdá se dle toho býti pravděpodobno, že za trvale deštivého počasí housenka v žlutce žijící chtě nechtě se musí tak dlouho postili, až zlaté slunéčko rozbrázděním dosti pevného škraloupu jí cestu upraví, kterou z podzemního vězení se teprv na tento svět může dostati. Avšak ne dosti toho — ještě jinému nebezpečí je ubohá housenka tehdá v šanc vydána, tráví-li život na svahu úžlabiny, do níž dešťové vody výše položených svahů se sbíhají. Za prudkých přívalů dešťových řítící se proud vody strhá hořejší vrstvu země až na skálu a se vším, co na ní a v ní bylo a žilo, odplaví do údolí. Zajisté, že takovým způsobem mnohá z nich přijde na zmar. Jako bývá u mnoha jiných, prozradí i housenku Ag. lucipety její ožerky na shora jmenovaných bylinách a proto musí sběratel především těmto svoji pozornost věnovati; není-li ožerků, třeba lokalita byla sebe slibnější, nekyne mu z pravidla sběru. Shledá-li však, že jsou ožerky čerstvé a toho způsobů jak nazvíce od housenek bývají, pak může s vetší určitostí souditi na jejich přítomnost; rozhrabávaje jen mělko půdu kolem dotyčné byliny a jen v místech, kde povrch je kyprý, musí sběratel obezřele si počínati, aby jednak housenku nepoškodil nebo ji nepřehlédl, jinak aby ji hbitě zachytil, když by jsouc stočena po svahu dolu se kutálela. Ač na pohled línou se zdá, nicméně dělá housenka někdy pří dotyku hbité pohyby, mrskajíc sebou jako Cucullie a Catocaly při sklepání činí; proto by měl sběratel, vyhrabávaje housenku vždy, než z místa odejde, pozorně prohlédnouti šlépěje, často dosti hluboké, které v kypré hlinité půdě noha jeho zanechala, našelť by tam začasto hledanou, avšak přehlédnutou a při skutálení ze stráně zapadlou housenku. Byly-li ožerky na bylině od jiné, než hledané housenky a vidí-li se sběratel takto oklamaným, když místo lucipety by našel v tu dobu ještě malé housenky blízkých příbuzných Agrotidy: nigricans, tritici, obelisca, forcipula anebo i candelisequa (sagittifera) — nemusí proto jim zazlívati, vždyť, bude-li trpělivě dále hledati, lucipetu ještě najde. V „Synopsis der Lepidopterenfauna Böhmens“ z r. 1850. od dra F. A. Nickerla uvádí se jedině Radnice jako naleziště, avšak jako potrava omylem kopřivy (Urtica urens a dioica). Je věru s podivením, jak znalost takového všudybyla v oblasti Prahy našim pilným a dosti četným sběratelům —- aspoň po stránce biologické —jen kusou zůstati mohla! Housenka přezimuje ne polovyrostlá, jak se nezřídka dočítáme, nýbrž malá, sotva několik millimetrů zdéli; ona svléká se přezimovavši dvakrát a dorůstá délky 6 cm, ba i více, řadíc se důstojně co do vzrůstu k housenkám svých družek Agrotid; occulty, fimbrie, prasiny (herbidy), ypsilon (suffusy) a pronuby největších našich Agrotid v stadiu larválním. Denního světla se štítí; vyhrabána ze země, zprvu leží stočená, za nedlouho však počne zahrabávati se jako krtek do kypré země, při čemž jí hnědožlutá, velká hlava s rohovitým obrněním — štítkem — v týle jako rýč dobré služby koná; kožka celého těla však — jakoby ani pro podzemní žití nebyla stvořena a způsobilá na ohmat jeví se ku podivu měkkou a jemnou. Šedozelená její barva je proměnlivá dle odstínu zeleně listové té byliny, kterou se živí, tudíž buď světlejší neb tmavší. S oblibou požírá květy pryšce chvojky a pak prosvítá jejich žlutá barva více méně z předních segmentů.
Zbývá nám ještě zmíniti se o chovu: Chováme-li housenky Ag. lucipety v zajetí, hleďme jím — pokud možno opatřiti tytéž poměry, za nichž žijí ve volné přírodě na svobodě, a veďme si v té příčině takto: Malých housenek zásadně nesbírejme, jen skoro vyrostlé, nebo aspoň jsou-li po posledním svlékání, což snadno poznáme, mají-li velkou, hnědožlutou hlavu; nanejvýš šest tak dospělých housenek dejme do květinového, přiměřeně velkého hrnku (as 18 cm hořejšího, světlého průměru) naplněného — ne zúplna čistou, navlhčenou hlínou, kterou, aby kypřejší se stala, smísíme v poměru 3:1 s říčním čistým pískem. Důležito jest, aby květinový hrnek s housenkami nějakou dosti hustou a pevnou látkou, příkladně plátnem dobře byl povázán, aneb ještě lépe síťovým válcem z drátěného pletiva dokonale zaklopen. Budiž zde varovně připomenuto, že se housenky Ag. lucipety, zvlášť chýlí-li se jejich doba vývoje ku zakuklení; rády prokousají slabší látkou, jako organtinem nebo gázem, a že se vždy protáhnouti snaží třeba i nápadně malou skulinkou, aby s Vaňkem se poradily, pročež k těmto vlastnostem při chovu bedlivý zřetel brán býti musí, a to tím více anť housenky na svobodě při podzemním svém žití náležitě otuženy a vycvičeny jsou, všeliké překážky v cestu jim kladené hravě překonávati. Tedy nejen látka ku povázání květníku budiž proti prokousání se housenek s dostatek pevná, nýbrž i dlužno míti na zřeteli, aby samo povázání látkou bylo pečlivě a pevně provedeno. To však je podmíněno, hlavně tvarem květinového hrnku; není-li týž spíše více tvaru válcovitého než kuželovitého, tož se přes utahování ovinutého provazce plátno spíše uvolňuje než upevňuje, an provázek po kuželovité ploše dolů se smeká, a nepřilehaje těsně, pak podlézání housenek nezabrání. Jelikož za dne housenka je zarytá v zemi a teprve s večerem vylézá na povrch k hodům, dávejme čerstvou krmi v male lahvičce s vodou teprv na večer, aby do příštího rána se uchovala čerstvou, a květník postavme na místě teplém a vzdušném. Jen při slunění, jež nejprospěšněji konati je ráno při úplně volném proudu vnějšího vzduchu, považme z opatrnosti květník místo hustou plátěnou látkou, řídkým organtinem, vzduch hojně propouštějícím. Je-li však květník uzavřen zmíněným síťovým válcem, není při slunění obavy, že by se v uzavřeném jeho prostoru utvořil dusný, housenky usmrcující vzduch, jako se to stává v skleněných nádobách aneb v meziokní při zavřených vnitřních i vnějších oknech, poněvadž průdyšné pletivo drátěných válců ze všech stran — aspoň pro housenky lucipet — sdostatek čerstvého vzduchu dovnitř propouští. Zem v květníku (houseníku) — avšak jen mírně — navlhčujeme dle potřeby ze spodní, podložené misky a zkušenost brzká nás poučí, že též nezbytno obzvláště o čistotu se starati, aby vzniku plísní se předešlo a to tím více, an při šťavnatém krmivu a velké žravosti tak statných strávnic příčin k tomuto zlu hojně tu jest a opatrnosti v tom směru nikdy nezbývá. Pročež vyměňujeme začasto nejhořejší trusem hojně znečistěnou vrstvu hlíny za novou, čistou a suchou. Zakuklení děje se dosti hluboko a to dle toho, jak hlína je vazká a vlhká ; zámotek je jen hlinitý, pouze slepený a nikoli spředeny, ale při tom dosti pevný; kukla kaštanově rudá opatřena tupou pochvou jako u její družky Ag. forcipuly a z jiných rodu u kukel Dianthecií, Cucullií a j. Povšimnutí hodno, že housenka zalézajíc do země v půdě sypké a suché, opřádá povstalý za ní otvor v nejhlubší části blíž zámotku a tím jej na obvodu do jisté míry ztužuje, zajisté jen za tím účelem, aby vylíhla můra snáze a bez pohromy tímtéž otvorem ze země na povrch se dostati mohla; byla-li však zem vlhká a hutnější (vazká) příkladně v hlíně cihlářské žlutce — tohoto opatření z opatrnosti již zapotřebí neuznává a také je neshledáme. Tu jasně vidíme, jak vše živoucí v přírodě přizpůsobuje se daným poměrům, a s obdivem musíme patřiti na tak účelné, ano právem možno říci, ze soudnosti vyplývající opatrné počínaní tak nízkého tvora! Vzhledem k počasí na jaře a neméně i k více méně příznivé poloze lokality můžeme housenky Ag. lucipety (již po posledním svlékání) vyhrabávati od 20. dubna až do konce května a netřeba, tuším, ani dokládali, že poloha naleziště ke slunci a jak to které místo oproti studeným větrům je chráněno rozhodující má vliv na rozvoj květeny a důsledně i na vývoj na ni žijících tvorů. Kukly nejlépe je nevybírati z květníku, chovati je na vzdušném, teplem místě, zavlažováním od spodu udržovati hlínu mírně vlhkou a občas i ranního slunka jim dopřáli. Musíme-li je však přece vyhrabati, nečiňme to dříve, až když hlína v květníku poněkud vyschla a snáze drobivou se stala, pak teprv můžeme zámotky opatrně a pozvolna vybírati, an tyto jsouce navíce šikmo položeny, na nejslabším svém místě — u hlavy kukly — by se snadno porušiti a kukly samy poškoditi mohly. Takto vybrané zámotky a kukly položme na vrstvu jemně rozdrobeného, čistého a navlhčeného mechu, v němž si tyto vlastní tíží měkká lůžka vytlačí a přikryjme je celistvou, tlustší vrstvou mechu aby úplně ve tmě ležely. Občasným skrápěním mechové pokrývky postaráme se o potřebné, mírné navlhčování. Motýl líhne se zpravidla večerem a přibližně v 5 až 6 týdnech po zakuklení housenky (v druhé půli června a červenci) a je jako tato velmi choulostivý pro denní světlo, skrývaje se v nejtemnějších zákoutích (na př. v hranici srovnaných cihel) a tím se dobře vysvětliti dá, proč i starší naši entomologové přes hojné vyskytování se její v okolí Prahy svrchovaně zřídka můru tuto v jejím úkrytu dopadli. Teprv večerem motýl opouští svou bezpečnou skrýš aby se dostavil k mlsání po květech bylin, na nichž je zemř. starosta p. Vilém Vlček ve své zahradě na Král. Vinohradech chytával. I jinde v nejbližším okolí Prahy na statku „Stříškově“ v Libni vídával je p. Dr. Maličký – jak pravil – houfně v květinové zahradě poletovati. Jako zvláštnost nemohu opomenouti sděliti, že jsem našel ještě v druhé polovici měsíce září v údolí radotínském úplné zachovalou samici, sedící na spodině kamenu, soudě dle objemného abdomina ještě vajíčky obtěžkanou. Těžko odpovědeti k otázce a rozhodovati, byl-li to exemplář druhé generace či nahodilý jedinec tak opozdilý, jako druhdy opak toho se stává, že se jednotlivec velice předčasně vyvine. Kloním se spíše k domněnce prvé, an zpoždění vývinu imaga přibližné o 12 týdnu tím méně pravděpodobno býti se zdá, a utvrzuje mne v mínění tom ještě obdobný případ u některých jiných rodových družek, příkladné Agrotis segetum, u níž, jak známo, výminečně též druha (letni) generace — u nás v září — někdy se objeví, kdežto z pravidla jen první (zimní) pokolení a to teprv v červnu budoucího roku se vyvíjí. I vykouzlila tu mocná, tvůrčí síla přírody v kratičké době sotva 4 měsíců, k čemu jinak při normálním chodu plného roku si dopřává. O nalezené samičce budiž ještě poznamenáno, že za svobodu jí darovanou nevděčně se zachovala nepostarajíc se — aspoň na tom místě – o potomstvo; v příštím jaře marně jsem tam housenky lucipety hledal, ač místo slibné bylo. Jiných cizopasníků než z řádu Hymenopter lumků nepozoroval jsem v housence Ag. lucipety a tyto vyskytují se poměrně pořídku. Končím svá sdělení o životě a chovu Ag. lucipety v té naději, že se jimi zavděčím tomu laskavému čtenáři těchto řádku, který by chtěl sám housenku této pěkné můry nalézti a imago vypěstovati; před málo roky podařilo se to již v hojné mne některým čilým lepidopterologům – najmě fin. komis. J. Částkovi v Plzni, který ji však jak svého času sdělil s J. E. Gubener Zeitschrift, našel též na pampelišce, jeteli, čičorečce a heřmánku. V okolí Prahy vyskytuje se housenka v nejmnožších případech na výživných bylinách, uvedených v hořením výčtu pod čís. 1. až 8.; na všech ostatních nalezneme ji jen pořídku. Tedy nikoliv, jak v odborné literatuře se dočítáme, pouze na podbělu a devětsilu, nýbrž na mnoho a mnoho jiných bylinách žije housenka naší úhledné Agrotis lucipety — »Pražské můry«.
*Rhyacia lucipeta (Denis & Schiffermüller, 1775)