Příspěvek k přírodopisu přástevníka (!) Sel. l u n i g e r a Esp.*(1908)
Podává Jos. Srdínko.
Meškaje na dovolené ve Vápenném Podole u Heřmanova Městce, nalezl jsem v druhé polovici měsíce června — po velkém větru — v lese smrkovém po zemi lezoucí housenku. Dle habitu nebylo nesnadno ihned souditi na nějakého přástevníka [! ] a poznati dle vyobrazení v Hofmannově** díle, že tu jde o Sel. lunigera Esp. Tento nález dosud mně neznámé, pestře zbarvené housenky a, jak jsem se dočetl, i vzácného druhu, nemálo vznítil můj entomologický zápal a přirozeně vyvolal moji touhu po hojném úlovku pomocí klepače. Leč přes namáhavé, delší klepání smrčků toužený výsledek se nedostavil z té příčiny, že stromky byly již přerostlé, takže i silný úder 1 3/4 kg. těžkým klepačem nedostačoval náležitě otřásti pružnými, zejména delšími větvemi, čehož však ku sklepání housenek nezbytně je potřebí. Nezdar prvého dne neodstrašil mne a pokračuje v klepání druhý den, nalezl jsem k nemalému překvapení velké housenky S. lunigery na kmenech sedící. V prvém okamžiku přišlo mi na mysl, že to jsou bezpochyby včera sklepané, ale přehlédnuté a mezi tím opět na smrky vylezlé housenky. Když jsem však spíše na kmenech sedící, než se smrčků sklepané housenky nacházel i na místech, kde jsem ještě neklepal, nebyl jsem více v pochybnosti, že se vyrostlé housenky S. lunigery mají po kmenech hledati a neklepati, jak se v díle Hofmannově k tomu radí. Proč ale slézají tyto housenky i s těch nejvyšších korun smrků dolů po kmenech, usedajíce a v klidu odpočívajíce ve výši 1—2 m nad zemí, nejčastěji hlavou dolů a svou délkou souběžně s osou kmene a v této poloze celý den setrvají? Že by s povětrností toto slézání nějak souviselo, aneb že by to byly housenky při velkém větru s korun spadané — neshledal jsem; výsledek sběru nikdy nezáležel od počasí, bylo-li po dešti, po větru, slunečno, podmračno atp.
V prodlení jen asi 15 dnů, totiž od 15. června počínaje, nalézal jsem dle toho, bylo-li místo více nebo méně na výsluní, bez ohledu na pohodu a v každé době denní, jen vyrostlé housenky na kmenech smrků, na nízkých stromečkách třeba až na oddenku klidně sedící, nikdy ale dolů neb nahoru lezoucí, což pravděpodobně jen v noci se děje.
Každému zkušenějšímu sběrateli dobře je známo z jeho činnosti entomologické, že housenky mnoha druhů, pokud ještě nejsou dorostlé, na bíledni na rostlinách žijí a zpravidla teprv po posledním svlékání, dospívajíce k zakuklení, úkrytu vyhledávají buď v trhlinách, neb pod kůrou kmenů, na zemi mezi bylinami, v suchém listí, pod kameny, v mechu, v kypré půdě atd., aneb, žijíce na keřích, se slabších větviček na silnější větve, až při zemi usedají.
Tomuto pudu sebezáchování připisoval jsem i slézání S. lunigery, ač níže uvedené okolnosti a pozorování tomu přímo nenasvědčují, neboť housenky sedí nápadně, nikdy v úkrytu v rozbrázděné kůře, aneb mezi mechy a lišejníky, nýbrž naopak toho — právě na takových místech kmenů, kde obyčejně kůra bývá nejhladší a často i nejjasněji osvětlena. Přizpůsobení k okolí k vůli ochraně bez odporu v tom hledati nelze, když tak pestře zbarvená housenka, zvláště svou svítivou žlutí — na skoro jednobarevné, světlejší kůře sedí. Aneb slézá vyrostlá housenka proto s korun smrků dolů, aby se buď na kmenu nebo na zemi zakuklila ? Tato domněnka zdá se býti nejméně opodstatněna. V deseti případech nechal jsem ráno nalezené housenky v klidu a abych je pozorovati mohl, poznamenal jsem si dotyčné stromy, kolem nichž jsem při každé vycházce jíti musel. Odpůldne seděly ještě na svých místech, ale ani druhý den na to a ani po několik dalších dnů jsem jich více nespatřil.
Nelze předpokládati, že by byly ve všech těchto případech housenky nějakým způsobem za své vzaly; krom kukačky, jak známo, tak chlupaté housenky mezi opeřenci škůdců nemají; aneb že by se právě v té době všechny byly zapupily, to tím méně lze připustiti, an všechny po kmenech sbírané housenky, a těch bylo za několik roků přes 300 — ještě aspoň osm i více dnů v zajetí se krmily, než se na větvičkách aneb mezi jehličím zakuklily.
Že se i v přírodě neděje zakuklení na zemi nebo na kmenu, to dokazuje s dostatek ta okolnost, že jsem nikdy ať prázdný, ať plný zámotek S. lunigery na kmenu nenašel. Též dlužno uvážiti, že vyspělé housenky vůbec přímo před zakuklením čile pobíhajíce příhodná k tomu místa vyhledávají, kdežto S. lunigera, jak se zdá, celý den klidně na kmenu sedí a pak v zajetí i za dne dále se živí.
Ač by se dle toho domnívati mohlo, že vyrostlé housenky S. lunigery neslézají s korun smrků denně, jak se to děje u mnoha jiných druhů, aby se před svými hubiteli skryly a ani aby se buď na zemi neb na kmenu zakuklily, — tož by příčina tohoto odchylného chování od všeobecného pravidla měla ještě dálším pozorováním na jisto postavena býti.
Za 3—4 neděle po zakuklení— ku konci července — počíná líhnutí motýlů, a sice z těch housenek, které jsme nejprve nasbírali — sami — a přihodilo se mi, že jsem vůbec jen samé samice vychoval, když jsem jeden rok nepřišel ke sbírání dříve než ku konci června.
Motýli líhnou se za dne, po přednosti odpůldne; se soumrakem počínají si samice velmi čile a snadno se spáří. Ráno na to jsem je shledal vždy již ojediněle sedící; k večeru samice — poletujíce od místa k místu, kladou bílá, oválová vajíčka jednotlivě, a to se opakuje po 3—4, večery, snášejíce každá průměrně as 100 vajíček, z nichž se as po 3 týdnech líhnou housenečky, které i po prvním svlékání podrží svou šedou barvu a teprve po druhém a třetím — posledním to svlékání před přezimováním — nabývají zbarvením kresbu. Většina jich na začátku podzimu připřádá se na větvičkách ku přezimování a jen některé rostou a svlékají se dále a zakuklí se ještě toho podzimu, ale motýlové z nich teprve příštím jarem se líhnou, byť i kukly v prodlení celé zimy v mírně vytápěné místnosti se chovaly.
Je-li chov S. lunigery již sám sebou obtížný, an malé housenečky samy na čerstvé větvičky nepřelézají, nýbrž na vyměněnou potravu přenášeti se musí, stává se příznivý výsledek chovu proto pochybným, že ve velkých městech a průmyslových místech, v nichž vzduch čoudem a prachem velice je znečištěn, koniferám se valně nedaří a proto i housenky, jsou-li na takový žír odkázány, snadno hynou.
I s přezimováním v takových místech není lépe. Předloni v podzim vynesl jsem housenky a v sáčku z organtinu přivázal jich 15 na větev smrčku v Hodkovičkách (v Zátiší), 24 na Letné a ostatní značný počet jsem ponechal doma na pavlači proti západu obrácené. Na jaře jsem shledal, že nejpříznivěji přezimovaly v Zátiší, kde pouze jedna zhynula; na Letné bylo jen 6 živých a doma na pavlači ani jediná. Doložiti musím, že na Letné byl organtin na více místech proklován bezpochyby sýkorkami, s nimiž jsem se o nějakou tu houseničku mimoděk rozděliti musel, že jsem z neopatrnosti místo dvojitého jen jednoduchého sáčku upotřebil.
Ač jsem, jak uvedeno, několik set velkých housenek s kmenů sesbíral, neshledal jsem ani v jednom případě, že by tyto mezi blánokřídlým hmyzem své hubitele měly; pouze, a to poměrně jen zřídka, byly některý rok, jak říkáme, nabodány mouchou (Tachina).
Dle toho, jakož i značného počtu 99 snesených vajíček dalo by se souditi na hojnější vyskytováni S. lunigery, bezpochyby ale že přezimování a, jako u jiných druhů, hlavně mokré a chladné jaro mnoho jich pohubí.
Mimo u Heřmanova Městce (v Železných Horách) nalezl jsem S. lunigeru rozšířenou na více místech severovýchodních Čech, a bylo mi panem doktorem J. Maličkým, advokátem v Hořovicích, sděleno, že loňského roku nachytal více samic S. lunigery na světlo v České Kubici a že byly housenky jich hojně sbírány u Klatov — tedy na Šumavě. Nejblíže u Prahy nalezena byla též p. účetním E. Nudličkou v lesích říčanských a u Davle. Dle toho bude asi po celých Čechách rozšířena na místech, kde jsou větší souvislé smrkové lesy.
Konečně dokládám, že jsem vychoval nejobyčejněji S. ab. lobulina — tmavošedou — a jen zřídka šedou typickou formu S. lunigery a že jsem neshledal, že by kresbou neb barvou již při housence forma typická od aberace se nějak odlišovala, jak to Hofmann ve svém díle uvádí. Z housenek nápadněji žlutších oproti druhým, nevychoval jsem nikdy typickou formu šedou.
* Dnes bourovec měsíčitý – Cosmotriche lobulina (Denis & Schiffermüller, 1775), dříve někdy také jménem „lunigera“ označována světlá typická (bělavá) forma, pro tmavě šedou užíváno jméno „lobulina“(srv. M. Koch: Schmetterlinge, 1983). Motýl žije ve dvou oddělených kmenech, v V.-VI. a v VIII.-IX. Již v Srdínkových časech byl ovšem řazen k bourovcům, tedy nikoliv k přástevníkům!
** ( Spuler-Hofmann: Die Raupen der Grosschmetterlinge Europas, 1893 )
Poznámka : Osobně jsem dospělé housenky nikdy na kmenech smrků nenalezl, občas je nalézám dospělé na větvích – a to v září – jak na nižších stromcích smrků, tak na nižších větvích stromů vysokých. S housenkami v červnu jsem se nesetkal- možná, že popisované chování je vlastní jen jarnímu kmenu. JT