Pterogon proserpina Pall.* (1909)
Kterak žije u Prahy a kterak jinde
Sděluje stav. rada J. Srdínko
Ty časy, kdy půvabné údolí Sv. Prokopa bylo eldoradem pražských entomologů, oplývajíc bohatou i vzácnější faunou z říše šupinokřídlých, patří snad na vždy minulosti.
Rozsáhlé, místy hlubokým úžlabím prorvané stráně po levé straně potůčku před a za vysokým viaduktem, kde dnes dráha údolí protíná, nebyly ještě před několika desítiletími odkrývkou vápencových lomů zcela zasypány, a hostila jejich kamenitá, kulturou nedotknutá půda ve svém panenském stavu tak mnohého zástupce z říše motýlí, jenž si výlučně za domov oblíbil výslunná, vyprahlá stanoviska.
Nevyčerpatelný zdroj ten ztrácí a pohříchu již na mnoze i ztratil nadobro dřívější svůj význam pro entomologa, za to však nabývá stále stavbou četných, vysokých komínů fysiognomie místa továrního. Jen další partie proti proudu potůčku, za hostincem, zachovala více méně svůj původní, krajinný ráz, z příčin však nepochopitelných nezdá se, že by se sem byly utekly a útočiště tu nalezly některé v předu nyní postrádané specie motýlí.
Avšak nejen dotčené slunné stráně, druhdy zvlášť na druhy Lycaena, Hesperia (Syrichthus) a mezi Heterocery na vzácné Agrotidy poměrně bohatá, i zelené břehy potoku byly cílem vycházek, neboť právě tu nebyla naše Pt. proserpina zjevem nikoliv vzácným. Po dávném, tradicionelním zvyku našich starších, zkušenějších současníků docházeli jsme sem co rok ku konci července, abychom hledali housenky Pt. proserpiny a Chaer. elpenora a sbírali zejména prvé takořka s každého kře vrbky, na nichž ne ojediněle, ale někdy i pospolitě žily a v tu dobu téměř již dorostlé byly.
Živná bylina Epilobium hirsutum rostla tu, počínajíc od samé dědiny Hlubočepské po celém toku potoka vzhůru, dole těsně při vodě a na místech, kam až velké vody se rozlévají, ano místy, zabírajíc téměř celou šířku koryta potočního, v hustých skupinách tu bujela. Tehdy nebylo ještě ani té konkurence o trošek svěží buřeně, jaká je dnes zvlášť v létech suchých, aby sotva že povyrostla, hned nemilosrdně byla požnuta, aby místo housenek Pt. proserpiny, si na šťavnatém lupení pochutnalo nějaké lačné zvířátko z blízkého dělnického domečku.
Sbírali jsme i v jiných údolích Povltaví v okolí Prahy stejně jako u sv. Prokopa housenky Pt. proserpiny vždy jen přímo s vrbky, na níž v každé době denní více méně volně na stoncích seděly a ježto naleziště ta se vyskytovala výhradně jen v místech vlhkých při potocích, ustálilo se zcela přirozeně naše mínění, tak že měli jsme za to, že housenka stále i za dne volně žije na vrbce rostoucí u potoků jen na místech zvlášť vlhkých, a že tudíž i k úspěšnému jejímu výchovu nezbytně potřebuje hojně vláhy.
Častý nezdar naší péče při chovu připisovali jsme na vrub jiným okolnostem, až teprv před málo léty se naskytla příležitost poznati, že náhledy naše o způsobu života housenky Pt. proserpiny (i Chair. elpenora) spočívají na mylných předpokladech.
Meškaje r. 1906 na letním pobytu opět v Písku, mohl jsem sbírati více než kde jinde je možno a dovoleno na četných a rozsáhlých pasekách a lesních kulturách, na nichž zejména na některých mladších vrbka úzkolistá, (Epilobium angustifolium) místy hojně bujela. Podle ožerků listů a vrcholkových květů přišel jsem na stopu zeleným, as 2 cm. zdélí velkým housenkám, sedícím na středním žebru po rubu listů. Dle habitu nebylo nesnadno počítati s housenkou lyšaje, a jen o to šlo, jakého to as druhu. To se mělo rozhodnouti, až povyrostou.
Ježto, jak povědomo, konečný výsledek při chovu malých housenek často daleko zůstává za našim přáním, a jinak nebezpečí tu nehrozilo, že se vrbka i se svými hostiteli – jako u sv. Prokopa — octne kdesi před hladovými krky nepovolaných, mohl jsem je směle ponechati na svobodě, abych teprve až dorostou si pro ně došel. Avšak se špatnou jsem se potázal. Po více dnech neshledal jsem se s nimi ani na keři, na němž jsem je našel, ani na oněch poblíže stojících. Než dlouho neměl jsem zůstati v nejistotě o příčině záhadného zmizení housenek s vrbky.
Neukrotitelná touha sběratelská nedala mně nevrátiti se zase na místa dotčená a tu opětně ohledávati i do deštníku oklepávati keříky vrbky; leč zase, jako zprvu bez žádoucího výsledku z té příčiny, že ne na bylině samé, nýbrž pod ní — na zemi — se mělo rouško tajemství odhaliti.
Na zdař bůh obrácený, poblíž vrbky tu ležící kámen naučil mne nejen poznati druh lyšaje na vrbce žijícího, nýbrž i jakým způsobem na mnoze si při tom vede, neboť pod zvednutým kamenem vidím starou, dobrou známou od Prahy — ze svatoprokopského údolí — velkou housenku Pt. proserpiny! Objev ten dopomohl mi k několika dalším housenkám, když jsem totiž na ně nastražil kameny poblíž keříků vrbky, pod nimiž jsem je pak sbírati mohl.
Proč u Prahy tato odchylně žije, neschovávajíc se, ale i za dne v klidu na bylině sedí, snadno dá se vysvětliti příčinou zcela jednoduchou. Paseky a lesní nízké porosty, kde by živná její bylina (Epilobium angustifolium) rostla, u Prahy jestli vůbec, tož zajisté nanejvýš zřídka se výskytují; proto nalézáme housenku z pravidla na vrbce chlupaté (Epilobium hirsutum), jež blíž Prahy nejhojněji jen u potoků roste a tu mnohdy i za normálních poměrů ve vodě stojí, takže se po svém vrozeném zvyku do nějakého úkrytu na zemi uchýliti nemůže, aby ji při tom pohroma utopením nestihla. Jako každý živok nasvětě, musí i ona z pudu sebezáchování přizpůsobiti svůj život místním poměrům. Najdeme-li přece v suché poloze velkou housenku za dne na živné bylině sedící, můžeme se právem domnívati, že ji jen hlad přinutil opustiti proti obyčeji temnou skrýši pod kamenem atp., anebo můžeme za to míti, že chová ve svém nitru příživníka, nevítaného sice, avšak dosti častého hostě.
Škoda věru, že nenajdeme o životě hmyzu dostatečného poučení v dosavadní odborné literatuře; jak snadno a často při nedostatečných vlastních zkušenostech octneme se z té příčiny na scestí a přicházíme k mylným závěrům, jak již z našeho případu jasně vysvítá. A přece dala by se když ne všechny, tož aspoň mnohá zející mezera v tomto ohledu vyplniti, kdyby všichni sběratelé a pěstitelé motýlů své zkušenosti a poznatky na patřičném místě k všeobecnému prospěchu uveřejňovati si navykli.
Tu jest nezbytně potřebí usilovné součinnosti celé obce entomologické pod heslem „společnými silami“.
Vraťme se ještě k naší Pt. proserpině, abychom i o jejím chovu se zmínili. Jak mnohý pěstitel tohoto krásného lyšaje vlastní zkušeností se přesvědčil, není chov až ke proměně v motýle nikterak snadný. Nechť by i v době, pokud housenka roste, nepodléhal značným obtížím, předpokládajíce, že nám jest po ruce živná bylina, abychom ji denně na večer obnovovati mohli, tož naskytnou se obtíže ihned, jakmile dospěla housenka k stadiu zakuklení; stává se pak nad míru choulostivou a citlivou proti každému vyrušování. A že tato kritická doba počíná, poznáme neomylně, vidíme-li ji za dne čile po housenníku pobíhati. Chováme-li jich více pohromadě, pak nastanou opravdové dostihy, končící úplným vysílením a zhynutím závodčích. Abychom takovému smutnému konci předešli, dlužno bez odkladu každou nepokojnou housenku odděliti do zvláštního květníku, naplněného navlhčenou zemí, na jejíž povrch jsme rozprostřeli hrubý písek se šotolinou a vše pokryli silnější vrstvou mechu. Po důkladné prohlídce křížem krážem, vyhledá si housenka příhodné místečko pod mechem ke proměně v kuklu.
Někdy však na vzdor všemu tvrdošíjně vzdoruje a nechce se uklidniti; v případě tom nezbývá jiného, než sáhnouti k prostředku donucovacímu, totiž postaviti do slunce květník, jejž jsme dříve buď skelnou tabulkou pokryli, aneb lépe nějakou hojně vzduch propouštějící, průdyšnou látkou pevně povázali.
Než i při tomto i u jiných druhů housenek zcela osvědčeném prostředku, musíme opatrně si počínati. neboť úpal sluneční v uzavřeném prostoru květníku nesnesou; udusí se v jeho dusné atmosféře i tehdá, děje li se slunění třeba venku a je-li květník sebe řídcí látkou povázán — když jsme z neopatrnosti jej postavili místo do zcela volného prostoru někam do kouta ke zdi, od níž se paprsky sluneční odrážejí a kde volného proudění vnějšího vzduchu není. O pravdě řečeného přesvědčil jsem se vlastní, smutnou zkušeností, když jsem, postaviv květníky s housenkami na terrase do koutu zdí domovních shledal je pak udušeny přes to, že jen paprsky sluneční od východu o zeď se opíraly.
Přezimující pupa musí spíše suše než mokře chována býti, jak to ostatně u lišajů vůbec radno bývá.
Jako na povel vyskytl se v Ent. Zeitschrift— Guben r. 1906 čís. 23. a 24. článek pojednávající mimo jiné i o tom, kterak žije housenka Pt. proserpiny na suchých, vyprahlých místech v okolí Ženevského jezera a tu se dovídáme, že zcela tak jak shora pověděno bylo o naší u Písku a že, pokud chovu se týče, tato ne mokře, jak jsme za to měli, nýbrž suše držána býti musí.
Posléze budiž poznamenáno, že Pt. proserpina v naší vlasti dosti je rozšířena, a že můžeme housenku její nalézti nejen na vrbce, nýbrž v některých končinách jako příkladně ve Vápenném Podole u Heřmanova Městce, u Brandýsa n. Orl. a j. i na pupalce (Oenothera biennis), od níž obdržela své dřívější jméno — nyní synonym — Oenotherae.
*Dnes: Proserpinus proserpina (Pallas, 1772)