Jiří Tichota, 2001
V r. 2001 uplynulo 130 let od smrti jednoho z nejvýznamnějších pražských lepidopterologů 19. století, lékaře a profesora zoologie MUDr. Franze Antona Nickerla (1813-1871). Nemůžeme zde podrobně vypočítávat jeho vědecké zásluhy — v tomto ohledu odkazujeme na velmi fundované práce Z. Kolešky, především na nedoceněný Seznam biografií čs. entomologů (Zprávy Československé společnosti entomologické a Klapalekiana, Praha, od r. 1979 do r. 1998). Připomeňme jen, že r. 1837 F. A. Nickerl publikoval vůbec první soupis českých denních motýlů, který pak pro nové vydání (1850) přepracoval a rozšířil o další skupiny. Jeho poznámky a sbírky posloužily i po jeho smrti jako podklad pro vydání prvního seznamu českých mikrolepidopter (Praha 1894) a další verze soupisu makrolepidopter (Praha 1897) a nakonec vytvořily základy lepidopterologických sbírek tehdejšího Českého musea. Byl zakládajícím členem pražské Společnosti pro fysiokracii, která pomáhala zemědělcům v boji proti různým hmyzím škůdcům. V r. 1850 popsal F. A. Nickerl (dodnes jako jediný) denního motýla z Čech, hnědáska Melitaea aurelia; již předtím v pražském okolí objevil pro svět vzácnou můru teplých travnatých strání, pojmenovanou na jeho počest Apamea (=Luperina) nickerlii. Posledních 15 let života věnoval intenzivnímu studiu mikrolepidopter, kdy objevil a popsal 5 nových druhů. O entomologii se zasloužili i další členové rodiny, syn Otakar Nickerl a vnuk Otakar Nickerl jun., oba lékaři. Zejména syn Otakar patřil k nejvýznamnějším lepidopterologům své doby. A. Nickerl sbíral pilně na různých místech vlasti i Evropy, nejčastěji ale v okolí Prahy, kde patřily k jeho nejmilejším lokalitám zbraslavská Závist a přilehlé Břežanské údolí. Zde byl 3 roky po jeho smrti na strmé skále vybudován památník s deskou, nesoucí nápis In memoriam F. A. Nickerli. A historie jeho skutečných vědeckých zásluh se začala zamotávat s jinými ději a mýty, spjatými s touto lokalitou.
V jistém smyslu to začalo již zmíněným objevem můry A. nickerlii. Podle dochovaných vzpomínek k němu došlo r. 1838 ve Stromovce, během společné procházky F. A. Nickerla a mladého Emanuela Lokaye (1822-1880), budoucího Půrkyňova kustoda a významného koleopterologa. J. Sterneck ve svém známém Prodromu (1929) polemizuje s článkem N. Kheila z r. 1927, ve kterém se dotyčný pokoušel slávu objevu upřít Nickerlovi a připsat Lokayovi. Sterneck argumentuje tím, že Lokay byl v té době patnáctiletý chlapec a že u vědeckých objevů nejde jen o to, kdo snad první nějaký druh uviděl. O tom, že druh byl popsán podle exempláře v Nickerlově sbírce není ovšem sporu. Nicméně, jméno E. Lokaye si dobře pamatujte, ještě se s ním setkáme v souvislostech opravdu zvláštních.
Teď několik osobních vzpomínek souvisících s příběhem. Narodil jsem se v Točné, kde jsme měli chatu a za války jsme bydleli v Lahovicích, odkud jsme na chatu chodívali ze Zbraslavi pěšky Břežanským údolím. Tenkrát jím vedla jen prašná cesta a z ní byla Nickerlova deska ještě přes koruny v té době nízkých stromů krásně vidět. Z černého podkladu zlatě zářil tajemný nápis, jemuž jsem nerozuměl. Tatínek leccos o přírodě věděl, a tak mě poučil: „Pán, jehož jméno je na desce, tu objevil nějaké broučky v mraveništích.“ Vyprávěl mi o zdejším geologickém přesmyku, věděl o Keltech. Proto mě nepřekvapilo, když jsem pak po mnoha letech nad Nickerlovou deskou objevil ceduli, na níž byly Nickerlovy údajné průzkumy myrmekofilní fauny podrobně popsány i se jmény dotyčných broučků. Sám jsem sice motýlář, a tak mě trochu mrzelo, že o motýlářských zásluhách F. A. Nickerla se turista nic nedozví, ale tak to na tom světě chodí. V současné době se mi navíc do rukou dostal článek Přírodní rezervace Šance (Noviny Prahy 12, duben 2001), v němž se píše o připravované naučné stezce na Šancích a opakuje se tam opět mylná historka o Nickerlovi, objeviteli myrmekofilů. To už mi nedalo — napadlo mě, není-li zaměňován otec motýlář F. A. N. se synem který se třeba věnoval trochu i broučkům. V článku J. Obenbergera Domácí zvířata u mravenců (Naší přírodou I, 1937, str. 246) jsem podobnou záměnu skutečně objevil — autor zde desku připisuje Otakaru N. v domnění, že tak se jmenoval nejstarší entomolog, nositel rodového jména.
Tady by celý omyl mohl začínat, zde by mohly být na základě záměny jmen zaměněny i objevy. Jenže Obenberger dále naznačuje, že všechno bylo jinak: broučky na Závisti prý objevil — ta náhoda! — nám dobře známý E. Lokay (sen.), mezitím již věhlasný broučkář. Role se obrátily — zatímco objevení a popsání můry „nickerlovky “ bylo chybně připisováno E. Lokayovi, nálezy E. Lokaye tradice připsala mylně F. A. Nickerlovi. Nahlédnutí do citovaného Seznamu biografií Z. Kolešky ukázalo, že objevuji Ameriku — v hesle E. Lokay jsou jmenováni i jím na Závisti objevení myrmekofilové. Určité pochybnosti nicméně zůstaly — entomologové formátu F. A. Nickerla mohli při zaměření na lepidopterologii učinit a správně pochopit i nálezy v příbuzných oborech. Co když…? Za výmluvné v tomto ohledu považuji sdělení Franzova syna O. Nickerla, který v předmluvě ke zmíněnému seznamu českých mikrolepidopter z r. 1894 píše: „Můj otec věnoval od r. 1857 až do své smrti (1871) prakticky všechen svůj volný čas výlučně studiu mikrolepidopter.“ Právě do posledních let života F. A. Nickerla by ale musely spadat jeho eventuální, časově jistě nesmírně náročné objevy v mraveništích a že by takovou skutečnost syn nezmínil, je nepravděpodobné.
Než se odvážím vyslovit názor, jak k celé, pomalu 100 let tradované záměně došlo, podnikneme ještě jeden výlet do obrozenecké Prahy. J. Obenberger uvádí, že objevy broučků na Závisti způsobily v tehdejší pražské společnosti takový rozruch, žě o tom vznikla dokonce divadelní hra. Za autora považuje Lokayova syna Emanuela jun. Jde opět o malou záměnu křestních jmen, hru Brouček napsal jiný Lokayův syn Antonín. Divadelní oddělení Národního muzea vlastní dokonce Lokayův autograf a jeden opis z majetku divadelního ředitele J. Pištěka. Hra byla asi docela úspěšná, hrála se prvně r. 1882 a znovu přinejmenším ještě r. 1885 ve Švandově divadle a autor se uplatnil i jako herec. Datum vzniku hry přitom jistě odpovídá době broučkařských honů na Závisti — i v jiných dílkách si A. Lokay bere na mušku aktuální „hity“ společenského života (např. Výlet pana Cvočka na Jubilejní výstavu aj.) — což potvrzuje, že se vše odehrálo až po smrti F. A. Nickerla. Hra Brouček je poněkud naivní milostná komedie s postavou broučkaře prof. Křečka. Ten nechal v Berlíně určit nepatrného broučka, kterého v mraveništi nalezl kdosi druhý. Kolem p. profesora bylo několik diletantů, kteří by také rádi nějakého broučka objevili, aby mohl nést jejich jméno. Jistě mnoho postřehů bylo inspirováno v rodném domě. Pro nás je důležité poznání, že entomologie profesionální i amatérská patřila v Praze sklonku 19. stol. k módním společenským kratochvílím a měla mnohem větší společenskou prestiž než dnes. To ostatně jasně dosvědčuje skutečnost, že entomologovi byla vybudována pamětní deska. A vysvětlení? V takové situaci bylo vlastně docela přirozené, že když se deska objevila v místech, která znala veřejnost jako dějiště dobrodružného pídění se po broučcích v mraveništích mj. dokonce i z divadelní hry, spojila si ji právě s těmito událostmi. Ale pravda je jiná: památník Franze Antona Nickerla není ničím více ani méně, než projevem úcty k vědeckému odkazu pražského lepidopterologa — motýláře! (Mimochodem, před lety jsem náhodou získal 2 popsané listy s poznámkou Pozůstalost Nickerl. Jde o zápis jakési amatérské skladbičky pro dvě kytary, snad vlastní skladatelský pokus. Některý člen této lékařské a přírodovědecké rodiny zřejmě propadl kouzlu tohoto nástroje jako tolik jiných Pražanů 19. stol. od éry průkopníků národního obrození). Během svého zjišťování jsem navštívil Nickerlův památník a po letech slezl dolů k desce, abych si ověřil znění nápisu. Přitom se ukázalo, že je v dezolátním stavu — písmena opadala, nosná železná deska je prorezavělá a je jen otázkou času, kdy se rozpadne úplně. Rozhodl jsem se proto, že se pokusím iniciovat její opravení, resp. znovuvyrobení. Nejenže jde o dojemný odkaz časů, kdy v Břežanském údolí plachtili jasoni dymnivkoví, okáči skalní a okáči ovsoví se třepotali na kamenitých stráních, kdy vytrvalí hledači zde ještě mohli nalézt při světle karbidek housenky legendární matronuly (Nickerlovi se to podařilo) – hlavně jde o vzácný případ, kdy společnost věnovala památník vědci-entomologovi. Těch nesrovnatelně nákladnějších památníků, věnovaných generálům a politikům jsme měli vždycky nadbytek a v mnoha případech se pak k nákladům na vybudování automaticky přidružily náklady na její odstranění. Zejména v novější době se obdivem k nenápadným vědcům šetřilo. Nenechme proto zmizet projev úcty k čistým ideálům poznávání, které nepotřebujeme méně než naši uznalí předkové!
Živa 3/ 2001, str.XXXV-VI
Pozn. Deska byla obnovena v r. 2013 (200. výročí narození), viz zde dále: Prof. F. A. N, text u pamětní desky
Pozn. V Točné, odkud se k památníku FAN obvykle chodí, je po F. A. Nickerlovi pojmenována jedna ulička. Bohužel si zřejmě iniciátoři neověřili správný tvar Nickerlova jména, které je mezi místními obvykle vyslovováno chybně jako „Nikerle“. Ulička se tím pádem jmenuje „Nickerleho“ a na upozornění žádná z příslušných institucí nereaguje. Je to ovšem, jako bychom v Praze měli „Karleho náměstí“….