Čeleď: Noctuidae / Můrovití
Rod: Catocalinae / Stužkonosky
Naše největší můra, známá obecně i díky básničce Petra Bezruče, obvykle ne tak vzácná, jak báseň naznačuje.
Stužkonosky jsou můry, jejichž spodní křídla mají velmi výraznou barvu – žlutou. červenou či modrou, s nápadnou černou „stužkou“ (jen u stužkonosky modré je barevná tato páska), zatímco horní křídla nesou krycí zbarvení napodobující dokonale kůru stromů. Mají většinou i denní, či večerní aktivitu, kdy při vyrušení rychle startují z kmenů, na nichž sedí, barva spodních křídel zazáří, ale náhle zmizí, protože můry opět usednou na stromy (obvykle na odvrácenou stranu kmene) a spodní křídla zakryjí maskovacími horními a tak se případnému nepříteli ztratí.
Biotop: Nížiny i horské lesy, stromořadí, parky, lemy vodotečí
Živná rostlina: Topoly, jilm, jasan, dub, bříza - nalezl jsem dospělou housenku na osice aj,
Životní cyklus: Monovoltinní, přezimuje vajíčko v prasklinách kůry. Housenky jednotlivě, často na vysokých stromech, v mládí- jako u všech stužkonosek-mimořádně aktivní, pobíhají (připomínají přitom píďalky) velmi rychle a dlouho než se usadí. Dospělé jsou- také jako u stužkonosek většinou - velmi dobře maskovány kresbou, tvarem těla a řasnatým okrajem nad panožkami. Vyhledávají si odpočinkové stanoviště, většinou s hlavou u pupene, nebo odbočující větvičky, na které se po žíru vracejí. Kuklí se v řídce zapředeném listu, kuklu po krátké době pokrývá bělavý prášek.
Ohrožení a ochrana: Neohrožený druh.