Příspěvek k znalosti bourovce Epicnaptera ilicifolia L.* (1912)
Sděluje stav. rada J. Srdínko.
Tento motýl počítán bývá, ač ne plným právem, ke vzácným druhům. Pátráme-li po příčině, můžeme ji spatřovati jednak v tom, že v některých krajinách buď zcela schází, nebo jen na málo místech si libuje — je místní — jednak, a to asi po přednosti, že někteří sběratelé nevědí, jak se housenka hledati má. Nalézti již motýle v přírodě nepřihodí se nám tak snadno; snad řadí se k oněm, jež — denního světla se štítíce — vyhledávají k pobytu dennímu temné úkryty, v nichž jen zřídka a to náhodou bývají dopadeni; aspoň se nám dodnes nepoštěstilo setřásti na stanovištích, kde h. ilicifolie druhdy byla dosti hojná, motýle samého.
Samozřejmo, že v podobných případech sběrateli nezbývá, než pátrati po housence a tu jest mu především znáti její života zvyklosti; znalost ta stává se tím naléhavější, že na ní nezřídka i zdar odchovu závislý bývá. Tedy, jak řečeno, dlužno začasto píditi se po housenkách, ale jen j a k, k d y a k d e ? Dovede-li sběratel k těmto třem otázkám správné odpověděti, pak mu nebude mnohý skutečně vzácný druh a tím méně i E. ilicifolia vzácnou, žije-li vůbec v jeho lovišti. Jen že v častých případech nebývá mu snadnou věcí dáti kladnou odpověď, ježto se obyčejně nedočetl žádoucího poučení v té příčině; jen povšechnými údaji, jako »housenka žije v tu a tu dobu na té které rostlině« věru pramálo je řečeno, aby ji bezpečně mohl nalézti.
Co tu pohříchu marné a druhdy i namáhavé práce bylo sběrateli vykonati a drahého času promarniti, než pouhou náhodou na pravou stopu byl přiveden! Opravdu, že ten sběratel za šťastna pokládati se má, jemuž dopřáno těžiti ze znalostí již zkušeného kolegy; však žel, že u sběratelů vůbec chvályhodná vlastnost »sdílnost« nebývá právě silnou stránkou povahy, nýbrž spíše ustupuje (ať právem či neprávem) v častých případech, řekněme — tajemnůstkářství, jak třeba čtoucí z vlastní zkušenosti nejednou sám již poznal. Zbývá mu tedy začasto jediné útočiště — k svépomoci, t. j. vlastním přičiněním dopracovati se, čeho třeba k cílevědomému hledání. Doklad toho spatřujeme i na E. ilicifolii. Je sice pravda, jak se dočítáme, že h. její žije — mimo jiné — též na vrbách (na jívě) a těmto blízce příbuzných topolech (vlastně osikách), však nikoli na vysokých stromovitých, z nichž by se jen pomocí klepače setřásti dala, nýbrž výhradně jen na nízkých, křovinatých osikách; rovněž bychom ji marně hledali v hustých a kmenovitých porostlinách lesních, ana si oblibuje mýtiny a mladé kultury, v nichž kře osik porůznu stojí a tato zpravidla jen pořídku se vyskytuje na bujících a hustších keřích, za to spíše n a n í z k ý c h, o s a m o t ě r o s t o u c í c h a n u z n ý c h keříčkách. Z takových ji — ovšem malou — může sběratel již v druhé půli měsíce května do deštníku setřásli, bylo-li počasí na jaře příznivo.
Má totiž ilicifolia, tak jako její blízké příbuzenstvo, v obyčeji, že za. mladosti žije jen na tenkých větvičkách, povyrostli však a svléknuvši se po třetí, vyhledává k svému odpočinku již silnějších větví, až posléze svléknuvši se naposled (po čtvrté), uchyluje se skoro zpravidla až dolů na kmínek a sedává tu téměř při samé zemi.
Když housenky k tomuto stupni dospěly, což za příznivé pohody bývá u nás na konci června a v prvé polovici července — nejlépe jest na příhodných stanovištích je hledati a nejsnáze je pouhým okem i nalézti, any — jak podotčeno — zcela na jevo sedávají a svým dosti svítivým zbarvením cvičenému oku sběratelovu hrubě ani ujíti nemohou.
Chov, třeba od vajíčka, neukládá pěstiteli dlouho trvajících starostí, ba ani zvláštní péče, má-li jen po ruce osiku nebo vrbu, aby mohl d e n n ě čerstvou potravu housenkám dávati, a že i oboje toto krmivo příliš brzy zvadne, má se do lahvičky s vodou klásti a chov sám ve skleněných nádobách o širokém hrdle předsevzíti, ježto v nich poměrně nejdéle svěžím dá se uchovati. I na tom nemálo záleží, může-li si pěstitel vybrati ty druhy vrby a osiky, které přece poněkud déle svěžími zůstávají. Mezi vrbami jsou to, jak zkušenějšímu dobře známo, některé druhy prutin košařských (viminalis) s drobnějšími a užšími listy, kdežto u osiky naopak radno bráti větvičky nikoli z keřů, leč ze stromů, majících na dlouhých řapících listy velké, tlusté a kožovité tuhé; z topolu pak — topol černý, pravý (genuina).
Nebude snad zbytečno připomenouti méně zkušenému, že dobře učiní, zvlášť chová-li větší počet ilicifolií pospolitě, když mimo dřevitou vlnu ke krmné rostlině postaví několik kusů silnějších prutů, na něž h. dle rozeného zvyku rády usedají, a aniž by je z jejich klidu vyrušoval, pruty k obnovenému, čerstvému krmivu opět přikloní.
Jako Lasiocampy vůbec, páří se i naše E. ilicifolia dosti lehko v zajetí; ne tak snadno však, opakuje-li se chov po více po sobě jdoucích generací. Neúprosně hlásí se pak přírody k svému právu zákon — křížení s jedinci jiného p ů v o d u z p ř í r o d y samé, aby potomstvo nechřadlo a jeho životní mohutnost se opět osvěžila.
Doma děje se proměna v motýle zpravidla za dne — odpoledne — a v přírodě, bylo-li počasí jarní příznivo — bezpochyby již v půli dubna.
Samička nesnáší vajíček ihned ten večer po výkonu pohlavním, nýbrž teprv po několik následujících večerů, poletujíc při tom od místa k místu, tedy jednotlivě je kladouc; na počet jich bývá as 100 i nad to; jsou tvaru eliptičného a na základní bílé půdě nepravidelně zdobeny páskou tmavohnědou na obou protilehlých, podélných stranách.
Doba embryonálního vývoje řídí se u velké míře teplotou a vlhkostí vzduchu; za poměrů normálních v pokoji opouští housenečka slupku zárodeční přibližně po 20 dnech, co vajíčka nakladena byla. Zajisté dosti dlouhá to doba zárodečního rozvoje, srovnáme-li ji s dobou žití larvového. Je-li o ni pečlivě dbáno, housenka nemálo pospíší si u vzrůstu, svlékajíc se každým týdnem, takže poslední 4. svlékání se děje asi 20. den po vylíhnutí housenky a po té v době dalších as 10 dnů k úplné vyspělosti dorůstá а к zakuklení se má; tak můžeme housenčí věk ilicifolie počítati jen asi na 5 neděl a celkovou dobu vývoje od vajíčka až k zakuklení přibližně pouze na 8 neděl.
Netřeba zajisté ani podotýkati, že ne všechny housenky téhož pokolení stejně rychle dorůstají, jen větší jich počet, a že zvlášť na svobodě — v přírodě — pro rušivé účinky atmosferické druhdy nemalé zpoždění v rozvoji může nastati. Z vajíčka právě vylíhlá housenečka je všechna jednotvárně černá; Po 1. svlékání v zářezech segmentů žlutě kroužkovaná, neměníc tento vzhled ani po 2. svlékání a teprv po 3., jsouc as zpola vyrostlá, nabývá známého celkového vzezření dospělé h. s delšími chloupky v bocích u průduchů.
Jak víme, nejsou nijak vzácný exempláře odchylně od typů zbarvené, druhdy i do té míry, že by začátečník v také
barevné odrůdě dočista ani h. E. ilicifolie nikdy netušil.
Vyrostlá h. je na zdání váhavá a líná, a není bez zajímavosti pozorovati ji, kterak se snaží posuňky nepřítele odpuditi. Pozpod táhne se uprostřed po vší délce široký pruh černý, jen žlutými zářezy přerušený a po stranách bíle lemovaný, rozšiřující se na segmentech.
Tuto sytě a křiklavě zbarvenou spodní stranu pitvorně na pastvách obrací h. proti rušiteli svého klidu, zvednuvši přední půli těla vzhůru stočenou do oblouku — přes hřbet. Nikoli bez důvodné příčiny označili jsme h. jako na zdání — línou; takou jeví se nám skutečně za bílého dne, avšak zcela jinou bude za šera a za noci; tehdy vyznačovati se bude asi čilostí tulačkv, soudíme-li dle toho, že ji najdeme dnes na keříku daleko v okruhu o samotě stojícím, na němž bychom ji ve dnech právě prošlých ani nebyli mohli přehlédnouti; sem tudíž na svých pozdních potulkách zablouditi musila. Ostatně toto stěhování s rostliny na rostlinu není obyčejem osoblivým jen naší ilicifolii; nezřídka setkáváme se s tímto zjevem i u více jiných druhů.
Škůdcové cizopasní asi jen zřídka strojí úklady h., usuzujeme-li dle toho, že jsme během doby dosti motýlů vypěstovali z h. v přírodě nasbíraných, ale dosud nějakého larvomorného škůdce z řádů dvou- a blánokřídlého hmyzu nepoznali; pravda, že za to třeba jen i holé náhodě děkovati.
Často zakuklí se h. v zajetí mezi dvěma listy v zámotku více méně běložlutém, pevném a kukla sama obalena jest — jak známo — hojně špinavě bílým práškem, jako u příbuzných druhů: E. tremulifolie, G. populifolie, quercifolie aj. Lze nám pravděpodobně se domnívati, že i na svobodě zakuklení se děje mezi listy bez připředení jejich řapíků k větvičce, a že při opadávání listí kukla, spadnuvši na zemi, na ní přezimuje. Že zmíněný prášek, jenž černohnědou kuklu obaluje, není bez významu pro vývoj, nelze pochybovali; nebudeme asi dalecí od pravdy, myslíme-li, že to prostředek ochranný, zabraňující přílišné vlhkosti, již kukla dobře nesnáší.
Dodatkem jest ještě připomenouti, že se nám dosud nepřihodilo, zastati h. ilicifolie blíže Prahy na jiné výživné rostlině než na osice, jakkoli na lokalitách, kde se vyskytuje tu a tam i jíva a borůvčí roste, jimiž h. v zajetí nepohrdá a jež na předním místě za její krmné rostliny se vydávají.
Pokus osaditi ilicifolii na Petříně, aby tu zdomácněla, nadobro selhal, snad z té příčiny, že h. nesvědčí prudký střik vody z hadic při častém někdy kropení v těchto sadech.
O zeměpisném rozšíření našeho bourovce u nás nelze nám sděliti mnoho dat; mimo malý okršlek: Všenory, Dobřichovice, Řevnice, Skalka a Karlík nikde jinde jsme v Čechách ilicifolii nenašli, ačkoli jsme o to se snažili na rozličných, vzdálenějších od Prahy končinách naší vlasti a to v pravou dobu a na lokalitách příhodných i slibných.
V díle „Motýlové a housenky střední Evropy“ jmenovány jsou též Sojovice — blíže Brandýsa n. L. — kde zemř. Jouklem nalezena byla h. sedící na kmínku břízy, kterouž však odmítá. Najděme-li ji za dne na některé rostlině, nesmíme hned tuto považovati za její živnou rostlinu: zvolila si ji po svých nočních potulkách jen maně a dočasně jako místo odpočinku denního.
*Phyllodesma illicifolium (Linnaeus, 1758)
Poznámka: Srdínkův článek, podložený nesporně osobními zkušenostmi, je z dnešního pohledu zajímavý – vedle popisované poměrné hojnosti druhu v pražském okolí, resp. na Karlštejnsku – především tím, že jako hlavní živnou rostlinu uvádí keříčkové osyky. Dnes je tento bourovec znám především ze dvou českých lokalit – z Třeboňska a z Brd. Na obou lokalitách se ale vyskytuje – pokud je mi známo – výhradně na borůvce, tedy na rostlině, kterou Srdínko odmítá jako nikdy osobní zkušeností nepotvrzenou. Já jsem h. ilicifolie dlouhá léta na osykách v popisovaných lokalitách hledal marně a sbíral je později jen na borůvčí, i když jsem pak v zajetí krmil housenky i osykou (šlo ale o křížence samice ilicifolium x tremulifolium, u nichž samec pocházel z housenky žijící na dubu. JT
Kříženci ilicifolium x tremulifolium na osyce. JT