EPIRRANTHIS PULVERATA THNBG. (DIVERSATA VILL.) — CHOULOSTIVÉ JEJÍ A JINÉ KUKLY (1917)
Sděluje stav. rada J. Srdínko, Smíchov
Epirr. pulverata bývá považována od některých lepidopterologů za vzácnou pídalku; je-li skutečně takovou, nelze platně uzavírati, dokud scházeti budou přesná data o zeměpisném její rozšíření vůbec a o hojném nebo jen sporém výskytu v její oblastech. Tyto příčiny jsou to, jež nám nedovolují usuzovat po té stránce ani pokud jde o naši vlast. Jen pokud jde o méně obsáhlý okršlek pražský možno bezpečně se vysloviti v ten rozum, že je tu E. pulverata vzácná po výtce tornu sběrateli, který ještě nepoznal její života způsob v prvých stadiích vývojových — larvových. Možná, že i to nemálo přispívá k domnělé její vzácnosti, že chov začasto nebývá provázen vytouženým zdarem; leč mluviti o jakési kromobyčejné choulostivosti housenek při chovu, třebas ab ovo, nebylo by s pravdou, předpokládáme-li ovšem, že pěstitel o ně pilně dbal a vůbec šetřil při chovu všech známých opatrností.
Avšak opravdové potíže poznáme při dochovu a tyto zdají se spočívati na choulostivosti kukly pro zevnější podněty, škodlivě na rozvoj imaga působící.
A přesvědčil se nejednou každý pěstitel, že takoví řekněme „noli me tangere“ skutečně existují mezi motýlími kuklami. Mnohé z těchto krajně nedůtklivých pozná i myslící začátečník na prvý pohled, spatři-li objatou kuklu tenkostěnným, chitinovým obalem jako mimo jiné na kuklách rodu: Cucullia, Cerura, Dicranura, Hospitis, ano i některých druhů rodu Agrotis. Ovšem že mají takové slabostěnné a na dotyk choulostivé kukly vydatnou ochranu proti přímým popudům vnějším ve svých tuhých a tvrdých buď spředených neb slepených zámotcích, z nichž je zkušenější pěstitel nikdy nevybírá. Není pochyby, že nechybíme, zařadíme-li mezi kukly na dotyk choulostivě i kukly všech Plusií a rovněž i těch Arctií, jichž kukly odpočívají v zámotcích z hedvábných vlákének jemně spředených, ležíce takto zcela volně a nejsouce v nižádném přímém dotyku s nějakou tvrdší hmotou. Vezme-li nezkušený kuklu takových nebo jiných stejně nedůtklivých druhů ze zámotku a položí-li ji na jakékoli tvrdší lůžko, ký div, stávají-li se pak ve vývoji imaga téměř nezbytný různé poruchy, vzbuzené tíhou kukly samé.
Vedle uvedených takřka očividných příčin poruch vývojových jsou ještě jiné, sice méně zjevné příčiny, avšak mající stejně zhoubné účinky. Máme zde na zřeteli — vedle nezbytně potřebné, přiměřené vlhkosti — polohu kukly a sice tu polohu přirozenou, v níž housenka se zakuklilo. Již ta okolnost, že housenky některých druhů (a těch je na počet dosti) zpravidla se zakuklí v jistých, určitých polohách a aby tato přirozená poloha nestala se vratkou buď kuklu samotnou nebo její obal (zámotek) připřádají k nějaké pevnější hmotě, — přesvědčivě nám ukazuje, že i přirozená poloha kukly a po případě zámotku má u dotyčných druhů pro zdárný rozvoj imaga nepopiratelnou důležitost. V tom domyslu utvrzují nás s dostatek zkušeností při chovu, shledáme-li, jak podstatné změny a odchylky od přirozené polohy kukel a zámotků u některých druhů motýlích na př. u skupiny Rhopalocera v zápětí mívají ne-li vždy zhynutí, přece aspoň v nejmnožších případech zakrnění motýle. Byť i řečené příčiny nebyly výhradní ani jediné, jsou nesporně jedny z příčin nezdaru ve vývoji některých druhů motýlích.
Pravda, dalo by se čelili těmto neúspěchům zůsobem prajednoduchým, kdyby totiž pěstitel ponechal kukly a popředené zámotky tak, jak se housenky zakuklily až do vylíhnutí motýlů. To je ovšem čirá pravda a známý i osvědčený prostředek, jen že možno bývá použiti ho toliko výjimečně; proto používá zkušenější pěstitel známých, výpomocných prostředků, mimo jiné na př. že nechá některé druhy rodu Arctia, Saturnia a j. zakuklili v papírových trubičkách aneb kornoutkách, organtinových sáčcích atp.
Pokud jde o Epirr. pulverata nekuklí se housenka v zemi, nýbrž stejně jako mnoho jiných Heterocer, a mezi těmi zejména četně jsou zastoupeny její družky píďalky, na povrchu pudy v mechu, v listech a t. p. Takovéto housenky, když blízce k zakuklení dospívají, dáme do květináče, v němž jsme na povrchu cistě hlíny rozprostřeli mech a na ten položili listí habrové neb bukové, jež předčasně na větvích uschlo a v podzimku neopadalo. Toto na vzduchu přes zimu dokonale vyschlé a čisté listí má dle zkušeností tu dobrou vlastnost, že ve vlhkém pupínku tak snadno neplesniví jako listí jiné; i řapíků nemá listí to postrádali. Vyspělá housenka Epirr. pulverata, stejně jako jiných píďalek, ráda a zpravidla zaleze do rourovitě zkrouceného listu a upředši si v něm lůžko, uzavře koncové otvory slabým předivem. Po zakuklení lze pěstiteli takto z listů tvořený zámotek prostě za řapík uchopiti a aniž by se dotknul vlastního zámotku v listu, jej přesně klásti do téže polohy, jakou měl původně.
Jakou důležitost pro rozvoj motýle v předu vzpomenuté připředení zámotku k nějakému pevnému předmětu má, je každému pěstiteli dobře známo; naučilť se ji znáti nejednou z nemilé zkušenosti, shledav v zámotku uvolněném mrtvého motýle. Tak naučil se zámotky i volné kukly těch druhů, jež skrytě a v zemi se kuklí, ve svém pupínku zakrýti a tím je i lehce zatížili. Obvykle činíme tak pokrývkou mechovou nebo plátnem a to nejen aby takové kukly — jako ve volnosti — v temnu byly, nýbrž i aby líhnoucí se motýl snáze a bez úhony sprostiti se mohl obalu kuklového, po případě — a to především — zámotku samého.
Pokryvem řečeným přispějeme ještě dosti podstatně prvořadé potřebě a stěžejní podmínce zdárného rozvoje života v kukle, totiž k uchování nezbytně vláhy. Při veliké rozmanitosti rodové a druhové i odchylnosti povahové různi se přirozeně i tato potřeba vlhkosti a jen poznatky ze zkušenosti vážené mají tu opravdovou cenu a platnost. Nemůže tudíž pro výsledek dochovu býti lhostejno, zavlažujeme-li všechny kukly bez rozdílu druhu stejné, když míra vláhy jistému druhu osobitá, může se státi životu druhu jiného nebezpečnou, ano i zhoubnou.
Jak zřídka – pakli vůbec — podaří se bezvadně vypěstovat z přezimujících kukel některé z našich obecných motýlů, na př. z čeledi Lycaenidae: Coll. rubi, Lyc. icarus, cyllarus, orion; Cyan. argiolus — z píďalek Boar. cinctaria, A. aesoularia, Hyb. leucophaearia, margaritaria, aurantiaria a defoliaria — dále Bistony nebo hojné podzimní Cheim. brumata a boreata pak St. fagi aj. A přední příčina tak zhusta se opakujícího nezdaru při chovu tom spočívati se zdá v p r v é ř a d ě na nesprávném zavlažování kukel takových choulostivých druhů, k nimž plnou měrou náleží i naše E. pulverata.
Jak povědomo, žije její h. jen na nízkých osikách, křoviskách rostoucích na mýtinách, nižších porostech lesních, na pokrajích lesu, širších průhonech atp. a mladou setřeseme již v květnu; že však chov vyžaduje denně s večerem čerstvého krmivá a osika, byt i do vody dána, až příliš brzy uvadne, učiníme dobře, odložíme-li sběr až do druhé poloviny června, řídíce se potom jednak dle panující té doby povětrnosti, jednak dle polohy naleziště a protože jim jsou stejně po chuti místa buď na výsluní nebo v chladu, nemusíme spěchati, zejména jde-li o lokalitu k studenému severu obrácenou.
Vyrostlé h. již tak snadno nesetřeseme, any za dne blíž oddenku a na hrubších větvích sedávají, pravděpodobno i na zem samou slézají, tu v úkrytu odpočívajíce a pak ovšem jen stěží mohou býti nalezeny. Má-li sběratel právě šťastný den, najde druhdy i více h. pospolitě žijících na keříčku třeba dosti nuzném, takže tam, kde je E. pulvrata domovem, nelze ji po pravdě za zvlášť vzácný druh považovati.
V bližším okolí pražském našli jsme ji v Krči, ve Všenorech, v Dobřichovicích, Řevnicích a nepochybně, že bude tu rozšířena i v dalších lesích s těmito souvislých.
Pokud se týče času, kdy E. diversata v přírodě se líhne, patří — jak víme – k nejrannějším našim píďalkám a nejlépe označíme dobu tu řekneme-li, že je věrnou součastnicí obecně známých Brephosů: parthenie a nothum, kteří dle jarní povětrnosti druhdy téměř s prvními teplejšími dny březnovými (výminečně i únorovými) nás potěší, jen že E. diversata mnohem vzácněji než řečené její družky. Že by, jak se dočítáme, podobně jako Brephosi ve slunci lítala a s těmito stejně si vedla, z vlastní zkušenosti potvrditi nemůžeme; přihodilo se nám pouze jednou setřásti motýle s břízy a několikrát vyplašili jej z listí na zemi; při tom vznesl se do výše a zapadl dosti daleko opět na zemi, na níž nebylo možno jej ani nalézti, ani po druhé vyplašiti.
Jak již shora řečeno je chov — máme-li osiku po ruce — dosti snadný a jen přezimování kukel spojeno bývá s nemalými potížemi.
Urychlování líhnutí teplem, jak často činíme s uspokojivými výsledky s některými druhy kukel, selhalo by pravděpodobně u E. diversaty nadobro.
Věrohodný a na slovo braný entomolog Dr. A. Rossler píše ve Verzeichniss der Schmetterlinge des Herzogthums Nassau: „motýl E. diversata, jako většina u nás ranně se vyvíjejících druhů na př. z rodu Biston, Hibernia a Phigalia již v podzimku v kukle je vyvinut a zaschne, nepřezimují-li jejich kukly od listopadu do března buď ve volné přírodě neb v příhodném sklepě.“ A na doklad toho můžeme z vlastní zkušenosti říci, že jsme skutečně jen tehdáž docílili positivních výsledků, když jsme kukly E. diversata vystavili volně přes zimu na pavlači a je dle panující povětrnosti úzkostlivě ošetřovali při vláze; byly-li pak — as v polovici března — přeneseny do netopeného pokoje — hřející paprsky brzy vyprostily motýlka z tísnících pout kuklových.